Das
Tao Te King
von
Lao Tse
Chinese - Czech by
Jan Chin-Sun


Home | Index

123456789
101112131415161718
192021222324252627
282930313233343536
373839404142434445
464748495051525354
555657585960616263
646566676869707172
737475767778798081


1

Tao, jež lze vyjádřit slovy, není stálé tao.
Jméno, jež lze pojmenovat, není stálé jméno.1
Bezejmenné je počátkem nebe a země, mající
jméno - je matka všech věcí.2
Proto, kdo je prost vášní, vidí jeho ( tao) zázračné
(tajemno), kdo však chová vášně, vidí je pouze v ko-
nečném tvaru.3
Obě jsou téhož původu, avšak s různými názvy.
Společně slují nejhlubší. Od jednoho nejhlubšího
k druhému - jsou dveře ke všemu zázračnému.4


1. Lao-c´ připomíná, že identifikovat tao popisem
je vyloučeno; je nutné poznat je příslušným proži-
tím. My se však přesto budeme pokoušet popsat je;
pochopit je z popisu může pouze ten, kdo se deduk-
tivními postupy probral fyzikálními jevy k základ-
nímu jsoucnu, k poli, které fyzika teoreticky zná, ale
empiricky nikoli.
Tao považujeme za zrcadlící jev, který odráží
všechny projevy empirického světa. V prožitkových
kategoriích se může poznat jako nehnutost, která
vznikne a rozvine se až po dosažení psychické vy-
rovnanosti, jež vznikla jako následek apatie k jevům
smyslového světa.
Tao je tedy poznáno jako duševní nehnutost, kte-
rou člověk netvoří, ale nalezne jako centrum své
vlastní bytosti. Toto centrum je totožné s centrem
silového kosmu, a proto se tao může považovat za
kosmickou kvalitu, která vždy všechno prostupuje.
Objevit se však dá, teprve až vzniknou nezbytné
podmínky. Pak člověk poznává, že ona nehnutost je
niterná pevnost, prýštící z prostupující ho prázd-
noty, a proto jejího původce nemůže hodnotit jinak
než jako živou věčnost.

2. Tao je původcem všeho, ale jeho existenci lze
zjistit toliko prostřednictvím věcí bytujících ve dvou
fyzikálních kategoriích, totiž v čase a prostoru. Čas
a prostor jsou abstrahovány z tao a mají již jméno.
V nich se vytváří všechny jevy empirického světa.
V retrospektivním sledu, tedy za jevy empirického
světa, najdeme čas a prostor v jejich pravé podobě,
totiž jako ryze abstraktní fyzikální činitele. Teprve
v nich nám již svítá tao, dům bez základu, jak je
popisují indičtí filozofové, resp. jako paraátman, to
je stabilizovaný duch kosmu, který člověku, jenž ho
vnímá, uděluje pevnost toho, kdo poznal, že příroda
je hrou iluzí a obelhává jedince zdáním, že je sku-
tečná.

3. Vášeň tu nebuď chápána jako agresivně se uplat-
ňující vůle domoci se slastného smyslového proží-
vání, ale jen jako vnitřní (duševní) nepokoj, který
činí nemožným rozpoznávat fyzikální kvality pří-
rody a tak identifikovat kvalitu nejvyšší, prázdnotu
nebo tao, z níž se všechno vyvinulo jako projev ema-
nace. Vášeň naopak umožňuje postřehovat smys-
lem zraku, ba i hmatu, pouze tvarově dokonanou
emanaci, kterou je příroda ve své nejzevnější tvář-
nosti.

4. Prázdnota na jedné straně, čas a prostor na
druhé straně, ovšem tak, jak je chápe fyzika, jsou
prvotiny existence všeho. Proto pouze jejich identi-
fikací člověk nabývá poznání, které se má k zázrač-
nosti asi tak, jako se má naprosto elementární názor
na život k bezmocnosti vůči osudu.

up

2

Jakmile všichni lidé seznají, že krásné je krásné,
objeví se i ošklivé.
Jakmile (všichni) poznají, že dobro je dobrem,
vzniká i zlo.1
Proto se bytí a nebytí vzájemně vytvářejí, z těžkého
vzniká lehké a z lehkého těžké, dlouhé spolu s krát-
kým dostává tvar, vysoké a nízké se k sobě sklánějí,
zvuky, jakmile splynou, spolu ladí, předchozí a ná-
sledující přicházejí po sobě.2
Proto dává moudrý člověk přednost nečinnosti
a učí beze slov. Tehdy se všechny věci počnou hý-
bat a nezastaví (svůj chod). On tvoří, ale nevládne
(tomu, co je stvořeno), dělá, ale neužívá (toho,
co je uděláno), dokonává díla, ale nevychloubá se.
Pokud se nevychloubá, (žádné bytosti se od něho)
neodvracejí.3


1. Potenciálně je člověk veden k tomu, aby se myslí
zaměřoval na sebe sama, z čehož mu nakonec plyne
pocit uspokojení; to je vyšší stav, než známe jako
štěstí. Ale být pokojně zaměřen na sebe sama zna-
mená neidentifikovat nic z toho, co na nás doléhá
a posléze v nás budí pocit uspokojení nebo nelibosti.
To však je stav rajské nevinnosti člověka, kterou již
dávno ve svých předcích opustil. A tak dospěl k po-
znání dobrého a zlého, krásného a ohyzdného; toto
poznání přivodilo veškerou komplikovanost spole-
čenského žití.
Z toho vzniká poučení, že stav rajské nevinnosti je
nutno žít a neuvědomovat si jej. V tu chvíli, kdy si
jej člověk uvědomí, pozná protiklad prožívání víží-
cího se na tuto nevinnost - člověk je vyhnán z ráje,
jak to čteme ve Starém Zákoně.

2. Dojde-li k identifikaci nekomplikovaného pro-
žívání, které je vlastně hlubokým pocitem nepře-
stávajícího štěstí, dochází k poznání nejen prožívání
komplikovanějšího, nýbrž i ke konfrontaci potenciál-
ních faktů, jejímž působením se rozdruží potenciální
jevy, které později dozrají a přivodí vznik všeho ži-
vota v časově - prostorové dimenzi, jak jej můžeme
vidět dnes.
Faktory existence, resp. jevy makrokosmu však
tíhnou ke svému prapůvodu. Proto můžeme vidět
u jevů v celé přírodě jakési tu více a tu méně zdárné
úsilí o dosažení rovnováhy, jíž však vůbec nedosa-
hují. To proto, že procesem od rajské nevinnosti až
k rozvinutí poznatku mnohojevného světa vzniká já-
ství; jáství se rovnováhy obává, neboť poznává, že
rovnováha znamená zánik toho, co nazýváme indi-
vidualitou. Touhou po rovnováze však jistě vznikají
nebeské sféry. V nich se člověk dovídá, co je příčinou
existence světa, co je nezbytné učinit, aby dosáhl
blaženosti, a jaké příčiny přivodí zánik smyslového
světa, na němž lidé tak lpí.

3. Mudrc je ten, kdo poznal zákonitost vznikání
a zanikání světa a pak se vrátil z abstrahovaného
světa do světa lidí, v němž postřehl snahy lidí, pří-
činy těchto snah a jejich účel. Takový mudrc již ví, že
chtít vést lid k rajské nevinnosti poučováním, jako
to dělají náboženští kazatelé, laičtí moralisté nebo
političtí demagogové, je a nemůže být jiné než ab-
solutně neúčinné. Ví, že účinným poučováním je jen
příklad. Je-li již vysoce duchovně osvícen, ví i to, že
k dobru světa může působit nejlépe tím, že všechnu
sílu své mysli zaměří na svou vlastní bytost. Tím
přiměje fyzikální faktory svého bytí k tendencím
centripetálního působení; jeho účinek se indukuje
navenek a zvyšuje se právě mlčením myslí, jímž se
tlumí resonance hlasivek. Tato resonance totiž ne-
ustává za slovního mlčení, jestliže člověk o něčem
uvažuje nebo myslí, především když se to týká vněj-
ších věcí.
Když bytost mudrce zmlkne a fyzikální faktory
jeho bytí již byly donuceny působit dostředivě, pak
jeho působení navenek velice zmohutní. Lidé si
z něho začnou brát příklad a působením indukce
pocítí i štěstí; psychologie běhu světa se tedy začne
měnit, a když je mudrc absolutně vytrvalý, dovede
své úsilí o přeměnu světa k úspěšnému konci.
Aby však toto induktivní působení bylo dokonale
účinné, musí od něho mudrc neustále abstrahovat
(vědomím). Kdyby totiž do něho zapojil mysl, oka-
mžitě by toto působení zničil. Proto musí být činný
zcela neosobně. Když je skutečně takto činný ne-
osobně, nedomnívá se (nevychloubá), že jeho čin-
nost mu dává pečeť bytosti významné. Tím vyvo-
lává v jiných přátelskou náklonnost; jeho působení
je akceptováno a jeho ušlechtilé snahy mají naprostý
úspěch.

up

3

Kdyby nebyli uctíváni mudrci, nebyly by rozepře
mezi lidem. Kdyby si lidé necenili vzácné předměty,
nebyli by mezi nimi zloději. Kdyby zrak nebyl poután
žádoucími předměty, srdce lidí by se nejitřila.1
Proto vláda moudrého člověka vyprazdňuje jejich
srdce a naplňuje jejich žaludky. Oslabuje jejich vůli
a zpevňuje jejich kosti. Stále se snaží, aby lid neměl
vědomosti a vášně a aby ten, kdo má vědomosti, ne-
směl zasahovat.2
Uskutečňuje-li (mudrc) nečinnost, přináší to vždy
pokoj.3


1. Jen velmi málo lidí má vlastní názor. Prakticky
téměř každý se opírá o nějakou autoritu a z toho po-
vstávají rozepře. Jeden věří v existenci Boha, jiný
v jeho nejsoucnost, a přestože žádný z nich ne-
může říci, že věří nebo nevěří po důkazu, přece je-
den potírá druhého. Ale rozpory se netýkají pouze
víry nebo nevíry v Boha. Někdo přísahá na dik-
taturu, jiný na demokracii a dále pak i na méně
významné jevy společenského života. A tato víra
v autority dokazuje, že lidé nejsou intelektuálně ta-
koví, jací se zdají být, a právě proto se ve světě daří
rozbrojům a nesvornosti, které činí život tak těž-
kým.
Bylo by třeba vychovávat lidi k vlastnímu život-
nímu názoru. Ten ovšem může být objektivní jen
za předpokladu, že je člověk zdrženlivý v postoji
k viděným věcem i v náchylnosti dát se jimi citově
přivábit nebo k nim mít odpor. Příchylnost a odpor
životní názor vždy subjektivizují.
Rovněž je správná poučka necenit si předmětů
podle jejich obecně uznávané ceny. V takovém
případě by snad valouny zlata vábily lidi jen svým
leskem jako dětské duše, ale projevy lakoty by ne-
vzbudily. To je ovšem ideální představa o možnos-
tech, které při současném stavu neexistují. Proto
lidé musí počítat s tím, že budou trpět stra-
chem o majetek. A pokyny mudrce budou znít na-
prázdno.
Chtivost člověka je podmíněna touhou po smyslo-
vých vzruších. Člověk se nechce těšit z nevzrušitel-
nosti, nežádostivosti, nýbrž z vlastnictví věcí, které
však stejně ztrácejí svůj význam, když se dostaví na-
léhavější životní okolnosti. Jak rád by dal milionář
všechny své miliony za to, kdyby mohl žít a být šťas-
ten jako ti, kdo jsou bez přání. Vlastnictví zevních
věcí, v tomto případě milionů, toto štěstí znemož-
ňuje a s tím souvisí i strach ze smrti, kterého ten,
kdo nevlastní nic, ani nezná.
Nejlepší cesta k vnitřnímu klidu, který hluboce
obšťastňuje, je v tom, že člověk nepovažuje nic za
nezbytné pro svou osobu. Pak se potřeby redukují
na ukojení hladu - a tuto možnost svět téměř vždy
člověku poskytuje; mají-li se věci někdy jinak, pak
je to proto, že vlastnický pud příliš rozbujel.
Komunismus chce lidi udělat šťastnými. Je to
možné? Vede je k nežádostivosti? Právě naopak.
Zpívá: chceme, aby měl každý víc a víc a aby jeho
"svaté požadavky po jídle, pití, milování a zábavě
byly úplně splněny. A to není předpoklad pro vznik
spokojenosti a štěstí nežádostivých.

2. Skutečně moudrý vládce ví, že vést lidi ke štěstí
znamená vést je k nežádostivosti. A když na této
cestě budou uspokojeny elementární potřeby lidí,
vření ve světě utichne.
Vyznáváme boj a války jen proto, že své osobní po-
třeby zveličujeme. Vizte prostého venkovana a uvi-
díte člověka nejmírumilovnějšího, jestliže se nají
a má zajištěno, že bude mít stále prostředky, aby
se najedl. Ale vymyslili jsme si boj. Našli jsme své
nepřátele v lidech, kteří měli ve světě úspěch. Jsme
poučováni, že jen kvůli nim jsme ohroženi tím, že
se zítra nenajíme. A tak jsme nakloněni s nimi bo-
jovat a případně je likvidovat, zatím co v nás bují
chtíč mít se nejen tak dobře jako oni, ale ještě lépe,
a to bez ohledu na to, zda ti ostatní se budou mít
také tak. Dokonce chceme, abychom se měli lépe než
ostatní. Tak se plný hrnec přetáhne od jedné sku-
piny k druhé a štěstí zůstane zase tam, kde vždycky
bylo - v opravdové nežádostivosti, která je zcela ne-
uznána.
Moudrý člověk by tedy vedl lid k tomu, aby se
nerozvíjela jeho žádostivost a byl spokojen s mini-
mem, které by v dostatečné míře uspokojovalo jeho
animální potřeby. Vedl by jej k tomu, aby si nevá-
žil zevních věcí, ale považoval je pouze za služby
elementárním potřebám. Ví totiž, že tzv. chytrost,
tj. povšechné vědění o věcech světa, straní vždycky
pouze tomu, kdo jí je obdařen, a v širším smyslu ničí
pokoj a mír ve světě.

3. Nepodněcuje-li vedoucí činitel ve světě lidi k žá-
dostem a naopak dbá o to, aby náruživosti v nich
nevznikly, přispívá míru. To je ovšem pojetí, s jakým
se nyní nesetkáváme. Ať již z jakýchkoli důvodů, je
lid svými vládci veden k rozvinutí žádostí, a proto
i k nepokoji, ba k válce.

up

4

Tao je prázdné, ale působí-li, zdá se nevyčerpatel-
né.1
Ó, nejhlubší! Zdá se praotcem všech věcí.2
Jestliže zmírníme jeho ostrost, osvobodíme je od
zmatku, zeslabíme jeho lesk a připodobníme je k zrnu
prachu, pak se nám bude zdát, že zde zřetelně je.3
Nevím, co je zrodilo.
Předchází před praotcem jevů.4


1. Když mudrc abstrahuje myslí od přírody jako
souboru hmotných jevů, začne vidět prázdnotu po-
dobnou zemskému prostoru, prosvícenému sluneč-
ním svitem. Tato prázdnota v něm budí extatické
stavy mysli. Když si přitom dobře uvědomuje sebe,
identifikuje tuto prázdnotu jako tao. Kvalitativně
je totiž faktorem duchovním, který neustále působí,
a to především tak, že probouzí blaženosti v těch,
koho zasahuje. A jelikož jsou blaženosti prvotním
stavem životního rozvoje, dovozuje mudrc, že tao
působí nevyčerpatelně jako popudový faktor stvo-
ření. Je tedy prázdnotou permanentně působící na
přírodu, již podněcuje k rozvoji na úrovni životnosti;
v jiném vyjádření je ničím, které dává vznik všemu,
co existuje.

2. Řekl jsem, že tao je popudový faktor stvo-
ření. Proto je považován za "otcovský princip
stvoření, tj. obsahuje energie, které jakmile se do-
stanou do pohybu, tvoří kvanta, která se pak
jako emise sbalují a vytvářejí všechno projevené.
Samo tao však zachovává svůj charakter; emise
jakožto faktory stvořené nemají již jeho povahu,
protože jejich existence je podmíněna pohybem,
to je prostorem a časem. Tak se zdá být tao
původcem všeho; jeho charakter odlišný od cha-
rakteru tvorby neposkytuje naprostou jistotu, že
tomu tak skutečně je, ale dá se vyvozovat, že je
z toho, protože podstata stvořeného se podobá
tao.

3. Jakkoli povahu tao neodlučujeme od povahy
podstaty bytí, za samo bytí je nepovažujeme; když
jeho překvapující vlastnost působit zeslabíme pře-
svědčením, že je věcí blízkou chápání mudrce, zjis-
tíme, že je významným činitelem v bytí, jeho
nejvnitřnějším projevem, ba přímo hybností. Bez
tao totiž, jak poznává mudrc, nemůže nic existo-
vat, protože to postrádá schopnost sebeuvědomo-
vání.

4. Povaha tao ukazuje na to, že je tím, co vytváří
skutečnosti na pasivním prostoru, resp. v prostoru
samém, který je jakoby plátnem pro odrážení kine-
matografických obrazů, tj. přírodních jevů. Z toho
se dá soudit, že tu bylo před stvořením, ba že tu
zůstane, až už stvoření nebude. Je poznáváno jako
vždycky jsoucí, jako to, co je podmínkou bytí a jevů,
ale samo zůstává nezúčastněno na všem. Tao je tedy
věčnost, v níž časnost bytuje, ale nikdy se jí nestává.
Časnost v ní může pouze zaniknout nebo z ní vzejít,
ale nikoli jí být.

up

5

Nebe a země postrádají lidskosti, ke všem bytostem
se chovají jako k trávě a živočichům.1
Moudrý člověk není lidský a neporušuje přirozený
život lidu. Prostor mezi nebem a zemí se podobá ko-
vářskému měchu a flétně: (jedno i druhé) je uvnitř
prázdné a přímé. Čím je (v něm) silnější pohyb, tím
větší je výsledek.2
Kdo mnoho mluví, často se potkává s nezdarem.
Proto je lépe zachovat střed (míru).3


1. Lidé doufají, že budou chráněni před osudovým
zlem tu lidskou společností, tu zase příznivým osu-
dem a jindy opět Bohem. Přesto však stojí v samo-
činně působící síle karmického zákona, který působí
jednak v dimenzích lidských jedinců, jednak v jejich
začlenění v lidské společnosti, případně také v jejich
začlenění v přírodě.
Karmický zákon může jedince v životě pozvednout
vytvářením příznivých okolností nebo ho ochromit
neutěšenými poměry, které jsou často provázeny du-
ševní otupělostí nebo jen omezeností a neschopností
uplatnit se. A právě této karmě chce člověk neuvě-
doměle čelit vírou v pomocné síly, které vidí buď
v lidské společnosti, nebo v přírodě, nebo v Bohu.
Ale zkušenost ho zpravidla přesvědčí, že se pomoci
nedočká. Leda by jeho víra byla tvůrčí silou. Jen
v tomto případě němé a hluché zevní moci jako by
se pohnuly a uvolnily člověku cestu ke štěstí.
Pomoci si v životě tímto způsobem je jistě zname-
ním dobrých kvalit člověka. Mystik si však nesmí
pomáhat nadměrným vypětím síly víry. Proto zís-
kává zkušenost, že nebe se všemi jeho hierarchiemi
bytostí i země se všemi jejími působivými atributy
jsou němé a hluché ke každému utrpení jedinců,
i kdyby to bylo utrpení úplně zničující. Když to
mystik pozná, začne spoléhat na sebe sama, na svou
sílu, jíž smí použít pouze tak, že bude věřit v dobrý
průběh svého osudu. Použije-li své síly jiným způso-
bem, bude to muset zaplatit jako svůj hřích dušev-
ním ochromením a tím ovšem otevřením se zlému
osudu.

2. Moudrý člověk nebude nikdy stranit příbuz-
ným a vykořisťovat lid pokrevně mu cizí. Z toho
hlediska je nelidský. Tato nelidskost je provázena
spravedlivostí, která nikdy neporušuje harmonii lid-
ských skupin nebo společnosti. Nadto pak se va-
ruje i myslí se zaplétat do lidských sporů; naopak
udržuje mysl v rovnováze při nepřítomnosti myš-
lenek a se zřetelem na to, aby "žil vnitřní prázd-
notu ve stavu vnitřní spjatosti s přírodou. Tímto
způsobem se dopracovává k ovládání životní ener-
gie (prány), kterou může rozdmýchat. Tím může
uvádět k všeobecné realizaci ideje, které se mají
týkat souladu, dobroty a lásky mezi lidem. Tak
má moudrý člověk pracovat k dobru lidí, protože
toto dobro povede i jeho k nadsvětskému cíli a ur-
čení.

3. Moudrý člověk má být mlčenlivý. Má málo říkat,
ale v mysli má úplně mlčet. Když to činí, je schopen
dmýchat životní silou (pránou) a přivádět k realizaci
ušlechtilé ideje.
Kdo není mlčenlivý na úrovni řeči, nemůže stře-
žit svou mysl. A kdo nemlčí myšlenkami, rozechvívá
své nitro a ztrácí magnetickou sílu mysli, která se
získává mentálním mlčením. Mnohomluvný člověk
v řeči i myšlenkách je vždy zcela světský.

up

6

Prázdnota ( tao) je nesmrtelná a nazývám ji nej-
hlubší počátek. Vstup do nejhlubšího počátku nazý-
vám kořen nebe a země. Počátek je nekonečný jako
jsoucno a působí bez námahy.


Poznání dění přírody umožňuje prázdnota, na niž
se dění promítá. A tato prázdnota je věčným svěd-
kem dění; proto můžeme prázdnotu považovat za
jsoucnost nazývající se věčností. Jeho úzký vztah
k přírodě pak ukazuje na to, že z ní příroda pochází,
protože je pouze dočasným dějem na těle prázd-
noty.
Realizuje-li jogín kvalitu prázdnoty ve svém vě-
domí, prožívá nebeské stavy. Tyto stavy poznává
jako bližší původu přírody a nebes, čímž pro sebe
řeší problém poznání počátku, rozvoje a konce exis-
tence jevů. A protože prázdnotu objeví jako perma-
nentní jev v pozadí projevů přírody ve všech jejích
formách, poznává také, že se její existence vměšuje
do světa jevů bez toho, že by jeho jevy mohly její
uplatňování brzdit.

up

7

Nebe a země jsou věčné! Nebe a země jsou
věčné proto, že netrvají pro sebe. Proto mohou být
věčné.1
Moudrý člověk zůstává v pozadí a tím se právě
ocitá v čele lidí. Nedbá o svůj život a tím právě svůj
život zachovává. To se děje proto, že mudrc opovr-
huje osobními (zájmy) a tím se právě jeho osobní
(zájmy) uskutečňují.2


1. Trvání existence jevů je přímo závislé na jejich
osobitém působení. Když jevy bytostí i věcí obracejí
zájem k sobě samým, k své vlastní existenci, stává se
jejich energetické vyzařování dostředivým. Násled-
kem toho se existence dostává do rozkladu a spěje
k velmi rychlému konci.
Jinak je tomu s jevy, které své osobité vyzařování
podněcují a stupňují. Takovéto vyzařování totiž str-
hává a vytrhuje z tendencí se usazovat i kvanta ener-
gií již opotřebovaných, a proto v nečinnost přecháze-
jících. Na základě toho dochází k obnově struktury
jevu, čili jev si udržuje mladost.
O kosmu a především o jeho zářivých tělesech se
předpokládá, že vyzařují velké množství zplodin.
Proto je jejich existence nepoměrně delší než exis-
tence tvorů, kteří žijí tím, že záření těchto těles při-
jímají. To znají ti, kdo zkoumají cesty nebeských
a pekelných tvorů. Poznávají, že bytosti samozářné
(nebeské) existují neobyčejně dlouho proti bytos-
tem nezářícím (andělským) a ty zase velice dlouho
proti bytostem pozemským a nižším. A jejich roz-
družení se zakládá právě na schopnosti podněcovat
stav energetického vyzařování.
Přechod ze stavu jednoho druhu bytostí do stavu
druhého druhu je spojen se zkušenostmi. Když si
např. běžný člověk, tj. člověk žijící prostřednictvím
smyslových reflexů, předsevezme vytvořit ze sebe
energický typ, má potíže se svou duševní nehyb-
ností. Přemůže-li tuto nehybnost, pak jeho tělo pro-
dělává bolesti proměny z typu nehybného do typu
hybného. Mizí charakter bytosti magnetické a obje-
vuje se charakter typu elektrického. Když je tento
charakter přetvořen, poznává člověk slast prožívání
energického tvora, slast tak cizí tvoru vnitřně ne-
hybnému.
Tato zkušenost stačí k poznání, že dalším stup-
ňováním energetičnosti se kvalita prožívání ještě
zlepší. A zkušenost to zase potvrdí. Když totiž
člověk energetičnost svého bytí bude podněcovat
tak, že z jeho života vymizí okamžiky klidu, který
je možno charakterizovat jako podléhání impulsům
vnějšího světa, pozná stav bytostí samozářných. Po-
znáním tohoto stavu se doví, že spása za prahem
slasti je dosažitelná dalším udržováním a případně
stupňováním stavu samozářnosti.
Toto je životní zkušenost mystiků, kteří nehledali
spásu v blažených prožitcích, nýbrž ve stupňování
energie a vyzařování vlastního bytí. Poznali příčiny
kvalitativní oddělenosti bytostí, které bez ohledu
na prostorové rozdělení jsou rozděleny kvalitativně,
a poznali také, jak každý druh bytostí je od druhého
oddělen jakoby tvrdým krunýřem vlastně jen ab-
straktních hradeb, rozdělujících stvoření do různých
kategorií. A to je zkušenost, která uděluje moudrost
v pravém smyslu tohoto slova. Poznání kvalit sa-
mozářnosti a vnímavosti, která nutně provází lpění
na smyslovém prožívání, vede k vzniku filozofického
názoru o věčnosti nebes a v raných dobách i země.

2. Pravá moudrost neznamená rezignaci. Pravá
moudrost vede k tomu, aby se člověk staral o udržení
celého svého bytí v náležitém stavu energetické akti-
vity. Tento stav sám vytváří podmínky k uplatnění
stavu a záměrů mudrce, avšak jinými cestami než
obvykle. Uplatňují se myšlenky mudrce, a to vlastně
cestou tzv. davové sugesce.
Co mudrc udržuje jako ideu, to napadá druhé jako
idea vhodná k realizaci. A samy sebou se vytvářejí
podmínky k jejímu uplatnění ve světě. Mnozí lidé
dostanou totiž nápad, že by to nebo ono měli udělat
nebo podle této mravní ideje žít - a když je mudrc
mravně bytostí nebeskou, šíří ve světě ideje vedoucí
k harmonii, štěstí a klidu.
Podobně ovšem působí ideje rozkladné. Těchto
idejí se zpravidla chápou energičtí lidé, kteří jsou
"karmicky mladí , a proto vidí své cíle pouze v ur-
čitých podmínkách pozemského života. Tito lidé
stejně jako mudrci vyvolávají "davovou sugesci , je-
jíž pomocí usměrňují svět tam, kde ho chtějí mít.
Tak vznikají diktátoři a jejich režimy a tak vznikají
i sympatie k těmto režimům. Jsou to sympatie do-
časné, protože omezují svobodu, lidé to však prostě
nepochopí dříve, než získají s omezováním svobody
přímou zkušenost.

up

8

Nejvyšší ctnost je jako voda. Voda přináší užitek
všem bytostem a nebojuje. Je tam, kde by nechtěli
být lidé. Proto se podobá tao.1
Život by se měl řídit (zákony) země; srdce se má
řídit (zákony) vnitřních podnětů; dobročinnost má
odpovídat lidskosti; slovo má odpovídat pravdě; spra-
vování (země) má odpovídat klidu; konání má odpo-
vídat možnostem; činnost má odpovídat času.2
Nebude-li zápasů, nebude nářků (mezi lidem).


1. Univerzálně pojatou ctnost musíme chápat jako
duševní vlohu starat se pouze o duševní rovnováhu
spojenou se silnou vnitřní aktivitou, která je zamě-
řena na bezpříčinnou živost a činorodost. V tako-
vém případě duch (vědomí) člověka probíhá kosmem
jevů a harmonizuje stavy jejich energetického na-
pětí. Tento stav se podobá stavu tao v činnosti. Ji-
nak to však je stav, který běžně orientovaný člověk
nesnáší. Vyžaduje transcendentní zřetele a takový
stav vyhovuje těm, kdo sledují vykoupení ze strastí
sansarického života.

2. Běžný člověk sotva pochopí, že zákony země při-
kazují něco jiného než to, co dovolují zákony státu
v užším pojetí a všeobecné požírání tvora tvorem
v širším pojetí. Řídit se zákony země však z hlediska
mudrce znamená setrvávat myslí na zemi a neuvažo-
vat fantasticky jako ti, kdo uvedli na scénu rozličné
filozofie a ismy. Na druhé straně to však také zna-
mená lpět na zemi po způsobu sobců.

up

9

Kdo naplňuje (nádobu) přes okraj a brousí (ostří)
přespříliš, dlouho je nepodrží.1
Když síň je naplněna zlatem a jaspisem, nikdo
není s to, aby ji uhlídal. Jsou-li bohatí a vznešení
pyšní, sami na sebe přivolávají neštěstí.2
Když je dílo dokonáno, (nechť) se člověk vzdálí.
V tom je zákon přirozeného tao.3


1. Jinými slovy: harašení zbraněmi, jak to činí
často diktátoři, aby se vydíráním domohli většího
osobního nebo státního vlivu, přivolává válku. Proti
tomu umírněnost zajišťuje mír a všechno dobré, co
mír přináší. Lao-c´ tedy varuje před takovým počí-
náním, neboť ví, že jenom klid (mír) přináší dobro
a štěstí všem lidem.

2. Pyšní lidé jsou jako majetníci rozličných před-
mětů, po nichž touží jiní. Jsou-li takoví lidé mocní,
vyvolávají si nepřátele a ti proti nim povstanou
a zničí je. Nestačí ani mnohostranná policejní a po-
litická opatření, aby se zničení vyhnuli. Mohou se
pouze domnívat, že si tak opatřují jistotu ve svém
postavení. Přinejmenším vyvolají neklid a boje,
které zmítají národem nebo státem, podle okol-
ností.

3. Je-li kdo postaven v čelo lidské společnosti jako
tvůrčí osoba, měl by vědět, že má za úkol vyko-
nat pro ni něco všeobecně prospěšného. Když tento
úkol splní, má se vzdát svého postavení. Obvykle
je tomu však docela jinak. Kdo takové postavení
získá, snaží se udržet si je, neboť poznává, že "moc
je cosi sladkého a vábného . A když si své postavení
chce udržet, musí se uchýlit k násilí. Tím vzniká
neklid a zlo pro celou společnost, v jejímž čele je.
Je třeba mnoho mravní síly, aby jednotlivec pro-
půjčené moci nezneužil. Ale může mít tuto mravní
sílu člověk, který má ohledy pouze politické a nikoli
náboženské? Zkušenosti dokazují, že nikoli. Zdá se,
že politické ohledy takového člověka pramení z pře-
svědčení, že jen on rozumí problematice společen-
ského života, a proto nedbá o přesvědčení a citový
život ostatních. Tak ryze politické zřetele přinášejí
na svět zlo.

up

10

Aby si (člověk) uchoval klid duše, musí zachovávat
jednotu. Tehdy se (v něm) nebudou probouzet touhy.
Bude-li duch měkký, člověk bude podoben novoro-
zenci. Bude-li jeho vnímání čisté, nebude bloudit.1
Láska k lidu a spravování země se děje bez rozu-
mování. Brána světa se otvírá i zavírá, je-li zachová-
ván klid. Nečinnost umožňuje, abychom seznali tuto
pravdu.2
Rodit (bytosti) a vychovávat (je), tvořit a nevlád-
nout tomu (co je vytvořeno), vytvářet a neužívat
(toho, co je uděláno), být v postavení staršího mezi
druhými a nepovažovat se za vládce - to vše se na-
zývá nejhlubší te.3


1. Zachovávat jednotu v podobě stálosti mysli. Ne-
boť jen člověk, který nedovolí mysli, aby byla těkavá,
bude spokojen, čili klidný a nežádostivý. A když
tento klid a tato nežádostivost nebude rušena ani
potenciálními duševními vzruchy, promění se v du-
ševní jas a elastičnost, jejichž pomocí se rozvine na-
zírání, které přisuzujeme mudrcům.
Moudrost tedy není duševní vloha. Je to duševní
vlastnost vyplývající z reálných podmínek, z nichž
nejdůležitější je právě nežádostivost. Kde není nežá-
dostivosti, tam je těkavost, a kde je těkavost, tam
není moudrost.

2. Buď je člověk nežádostivý a do čela lidské
společnosti postaven osudem, a proto má i pře-
hled o situaci, který mu umožňuje moudře vlád-
nout. Nebo je žádostivý a myslí si, že jeho mo-
tivy lidská společnost schvaluje, a pak vládne
podle svých představ, nevystihujících potřeby lidské
společnosti. Je samozřejmé, že první je spíše vý-
jimkou, kdežto druhý běžným zjevem. Proto se
brána světa neotvírá a nezavírá, ale vytvářejí
se nepřirozené, umělé společenské jevy. Kde není
běh věcí přirozený, to je v souladu s napětími
v přírodě se vyskytujícími, tam jsou nesrovna-
losti a utrpení. - Za nečinnost považujme od-
stup od dění ve světě a současně jeho bdělé po-
zorování. Takový postoj je nejlepší cestou k po-
znání.

3. Vychovávat znamená poučovat příkladem. Ne-
boť žádné mravní naučení bez příkladu nepůsobí.
Když něco čtenáři vykonáš, odevzdej to jako dílo
světu bez pomyšlení na odměnu nebo náhradu. Jsi-li
považován za moudřejšího než ostatní, ciť se jako
každý jiný průměrný člověk. Tím budeš dodržo-
vat ctnosti, jejichž výsledkem je zbožštění vlast-
ního bytí. - Nemysli, že vývoj k vyšším stavům
bytí vzejde z něčeho jiného než z pravých ctností,
které ovšem musíš dodržovat. Všechno je podmí-
něné. Moudrost jako nevědomost, pocit blaha i utr-
pení. A jen pošetilost ti může vnuknout přesvědčení,
že ovoce zbožštělého života záleží na něčem jiném
než na tvém snažení žít podle pravidel o božském
žití. Teprve takové žití vyvolá reakci, která způsobí,
že vzejde i božské pociťování.

up

11

Třicet paprsků se spojuje v jedné hlavici a (tvoří
kolo), použití kola však závisí na prázdnotě mezi
nimi (paprsky). Z hlíny dělají lidé nádoby, avšak
použití nádob závisí na prázdnotě v nich. Vysekávají
dveře a okna, aby vystavěli dům, avšak použití domu
závisí na prázdnotě v něm. Taková je tedy užitečnost
bytí a vhodnost nebytí.


Z filozofického hlediska je užitečnost věcí závislá
na dvou kvalitách. Jednu z nich nazýváme hmota,
druhou duch. Ovšem pojem "duch nelze chápat
v tradičním smyslu jako životní princip, schopný
existovat odděleně od hmoty. Duch je tu vlastně
principem, který získává svůj pravý charakter, až
když jeho kvalita přestoupí hranici vibračních hod-
not projevujících se jako fyzikální činitel, který je tu
silou, tu hmotou. Ve skutečnosti však ani tento duch
není čímsi absolutně rozlišným od fyzikálních kate-
gorií tvořících hmotu, jenže ve své vlastní oblasti
takové kategorie nevytváří. Proto považujme "du-
cha za energetický jev, který lze kvalifikovat jako
prázdnotu.
Působením prázdnoty na fyzikální kategorie tvo-
řící silové nebo hmotné jevy vzniká tzv. živá hmota,
přičemž ona sama se pak jeví jako její obsah, který
u živé hmoty poznáváme jako mysl, rozum, vě-
domí apod. Pokud jsou tyto kategorie živé přírody
v harmonickém vztahu k hmotě samé, máme tu,
především u člověka, činitele, který činí život tím,
čím je nebo se nám zdá být, totiž faktorem schop-
ným měnit neživý svět věcí. Tak "prázdnota vládne
světu a na ní závisí, zda neživý svět věci bude nebo
nebude měněn.
Užití prázdnoty jako faktoru moudrosti, vědec-
kého rozumu nebo filozofické mysli je tím dokonalejší
a lepší, čím vyšší má člověk zřetele. Všechen vědecký
a technický pokrok vzešel právě z odstupu kategorií
prázdnoty (rozumu, mysli a vědomí) od hmoty (a je-
jích kategorií); duchovní školení vede k velmi hlu-
bokému odstupu prvních jmenovaných kategorií od
druhých, čímž také vzniká moudrost jako nejvyšší
projev abstrahované duševnosti živých bytostí.

up

12

Pět barev otupuje zrak. Pět zvuků otupuje sluch.
Pět chuťových počitků otupuje chuť. Rychlá jízda
a lov pobuřuje srdce. Vzácné věci ponoukají člověka
páchat zločiny. Proto snahy rozumného člověka smě-
řují k tomu, aby byl syt, a ne k tomu, aby měl krásné
věci. Zříká se jich a spokojuje se s prvním.


Když člověk ovládne dojmy, vznikající smyslovým
vnímáním, zabraňuje vzruchům a necení si ničeho,
co ho může vzrušit jako osobní potřeba nebo este-
tický pocit, dosáhne duševní rovnováhy; ta se pro-
jeví nejen ve spokojenosti, ale i ve vystupňované
ostrosti vnímání. Zejména kázeň vnímání zrakem
vede k rozvinutí neobyčejně ostrého postřehu, který
umožňuje člověku proniknout až za zástěnu fyzické
masky, tváře, do oblasti úmyslů, cítění a pohnu-
tek, což má ovšem ten význam, že člověk může být
sotva překvapen počínáním druhých. Ovládnutí slu-
chu vede k rozvoji jasnoslyšení, resp. slyšení do ve-
likých dálek nebo slyšení mentálních úvah. A potla-
čení reakcí na chuťové momenty umožňuje člověku
pronikat objektivním postřehováním do oblasti za-
smyslové.
Protože mudrc ví, že všechny tyto výsledky při-
nášejí tak vysoké osobní dobro, zjednodušuje svůj
zevní život a redukuje své domnělé osobní potřeby
na zachování existence těla. Snaží se pouze najíst se
a žít ve všeobecné psychické kázni; tímto způsobem
se jeho životní cesta změní v nadsvětskou bez pří-
měsků psychické abstrakce a exaltace. Estetické vy-
žívání tuto cestu zatarasuje, neboť rozšiřuje osobní
potřeby do stupně, kdy se již rozpoutávají nezvlád-
nutelné vášně.

up

13

Sláva i hanba se podobají strachu. Vznešenost je
podobná velikému neštěstí v životě. Co znamená,
že se sláva a hanba podobají strachu? Znamená to,
že lidé níže postavení získávají slávu se strachem
a rovněž se strachem ji ztrácejí. Co znamená, že je
vznešenost podobna velikému neštěstí v životě? Zna-
mená to, že je pro mne velikým neštěstím, že si sám
sebe (cením). Když si nebudu sám sebe cenit, ne-
potká mě ani neštěstí. Proto vznešený člověk, který
obětavě slouží lidem, může mezi nimi žít. Lidumilný
člověk, který obětavě slouží lidem, může dlít mezi
nimi.


Jeden z velikých projevů ctnosti člověka je uvažo-
vat o sobě jako o zavrženíhodném tvoru. Když ho
tyto úvahy nepovedou k duševní depresi a naopak
je vyrovná zachováním činorodé energie a duševní
svěžesti, stane se nesmírně silným jedincem. Z jeho
života zmizí strach, druhým se stane snesitelným
nebo i příjemným a získá předpoklady konat velké
činy.
Jenom strach činí všechny cesty jedince životem
nejisté. Za strachu jen osud může člověka postrčit
do čela menší nebo větší lidské společnosti nebo ho
také může zatlačit do nejzazšího pozadí; na obou
místech pak bude prožívat muka nejistoty a z toho
důvodu se dopouštět pošetilých činů.
Nevpusťte proto do sebe strach. Zataraste mu
cestu tím, že si přestanete vážit sebe. A když se vám
to podaří a zjistíte, že jste tím získal nesmírně vý-
hodnou pozici mezi ostatními, nezneužijte jí. Neži-
jete totiž proto, abyste vynikl ve vnějším životě, ný-
brž spíše proto, abyste dovedl svůj život k naprosté
vyrovnanosti, která ho umožňuje zakončit ve štěstí.
Když ve štěstí opustíte tento svět, budou energie,
zplozené z veškeré vaší činnosti, směřovat do stavu,
v němž nenastane ulpívání na něčem žádoucím; tak
se zastavuje koloběh znovuvtělování tvorů.

up

14

Hledím na ně a nevidím, a proto je nazývám nevi-
ditelné. Naslouchám mu a neslyším, a proto je na-
zývám neslyšitelné. Snažím se uchopit je, avšak ne-
dosahuji ho - proto je nazývám nejnepatrnější. Tyto
tři (vlastnosti tao) jsou nevysvětlitelné, proto splý-
vají v jedno. Jeho vrchol není osvícen, jeho spodek
není zatemněn. Je nekonečné a nelze je pojmeno-
vat. Opět se vrací k nebytí. Proto se nazývá tvar
bez tvaru, obraz bez předmětu. Proto je nazývají ne-
jasné a mlhavé. Setkám-li se s ním, nevidím jeho
tvář, sleduji-li je, nevidím jeho záda.1
Když se přidržím dávného tao a ovládnu nynější
bytí, mohu poznat dávný počátek. To se nazývá nití
tao.2


1. Tao, prazáklad jsoucna, jehož kvalita zevně od-
povídá všezrcadlícímu principu, kdežto vnitřně je to
faktor, z něhož všechno povstává emanací. Je smysly
neidentifikovatelné, ale je poznatelné lidskému du-
chu, který se vynořil po dokonalém uklidnění mysli.
Tento duch je také schopný vnímat, ale to lidé ne-
vědí, proto se spokojují s pomíjivým vědomím, které
vyšlehuje z neklidné mysli a provází ji.
Kdo poznává tao, ví, že je to princip, který v sebe
vtahuje všechno stvořené, které se zúčastnilo jeho
poznání. To znamená, že stvořené, které poznává
tao, je zralé pro resorpci v pra-nic, z něhož všechno
vzešlo. Ale pocity stvořeného, které je absorbováno
principem tao, se nerovnají pocitům stvořeného,
které je vystaveno běžné smrti. Neboť je-li stvořené,
které je vystaveno běžné smrti, napadáno pocity ni-
čení, je absorpce v tao provázena evidencí rozpínání
a rozšiřování, což souvisí s povahou tao, které pro-
stupuje, resp. je obsaženo ve všem stvořeném.
Tao je věčnost se všemi atributy, která prostupuje
veškerou časnost. Je tím něčím, co v nás budí jistotu
nebo přesvědčení, že nezemřeme, i když jsme zku-
šenostmi přesvědčováni, že tomu tak nebude. Tak
se princip tao uplatňuje ve stvořeném jako jeho nej-
vyšší hodnota, jako námi tušená věčnost. Nemá tedy
tvaru ani dobře poznatelné povahy nebo vlastnosti,
ale je zde a uplatňuje se v našem životě jako to, co
nám vnuká dojem, že je dobré a účelné život žít,
čili jako něco, co přemáhá nihilistický názor, který
uchvacuje abstrahovaným vědomím neprostoupené
bytí a tím také lidi na nízkém stupni mravního a tím
i duševního vývoje.

2. Když následkem zcela uklidněné mysli, neza-
chvacované chtíči, vystoupí na scénu života tao, po-
zná člověk procesy tvoření a stvoření. Vidí jakoby
hrubě smyslovým viděním emanace tao, které se
jeví jako jemné substance, a ty se dále zhutňují,
až se stanou stavebními kameny útvarů stvořeného
světa. Tak se před člověkem uskutečňujícím tao ote-
vírá panorama tvůrčího procesu, v němž i on sám
se najde jako náhodné seskupení sil, které získávají
soudržnost následkem podmínek skrytých v ener-
getických činitelích, jimiž jsou chtění. Proto ten,
kdo poznal a uskutečnil tao, může dát svému ži-
votu nový směr a vyvést jej z oblasti neodolatel-
ných popudů a tím i nepřemožitelného osudu do
oblasti, kde tato pouta mizí nebo již nejsou ob-
tížná.

up

15

Kdo byl za dávných časů schopen vzdělání, znal
nejnepatrnější (věci) i hluboké (tajemno). (Tací lidé
byli však) skryti, a proto je nebylo možno poznat.
Protože je nebylo možno poznat, zobrazuji (je) li-
bovolně: byli bojácní, jako by v zimě přecházeli po-
tok; byli rozpačití, jako by se báli svých sousedů; byli
důstojní jako hosté; byli opatrní, jako by přecházeli
po tajícím ledu; byli prostí jako nešlechtěný strom;
byli nezměrní jako údolí; byli neproniknutelní jako
zkalená voda. To byli ti, kteří zachováváním klidu
uměli špinavé učinit čistým. To byli ti, kteří tím, že
dovedli uklidnit věčný pohyb, napomáhali životu. Za-
chovávali tao a nepřáli si nic zbytečného. Protože si
nepřáli mnoho, spokojovali se tím, co je, a netvořili
nové.


V dávných dobách, kdy byla technika na velmi
nízkém stupni, se vzdělání upínalo k filozofickému
poznání, z nichž nejvyšší bylo poznání tao. Ale
tehdy stejně jako dnes zevnějšek triumfoval nad
věcmi niternými, a proto hlavní místo zaujímala so-
fistika; poznání tao bylo výsledkem univerzity mrav-
nosti a povzneseného a očištěného myšlení. A po-
znání tao vede i k poznání problematiky uplatnění
pravdy. Z toho vyplývá, že ten, kdo poznal tao, je
nesmírně opatrný, má-li je vysvětlit světskému člo-
věku. Ví totiž, že velice snadno se charakter a pů-
sobení zkreslí; ono je totiž jako světlo lampy, při
němž jeden může číst svaté Písmo a jiný padělat
podpisy, jak řekl o Bohu Rámakršna, indický svě-
tec. A přítomnost tao vyžaduje, aby ten, kdo je zná,
uvažoval velmi prostě, byl ponořen v sebe a s myslí
otevřenou a rozšířenou k dobru a tím také nutně
zachovával tajemství svého vnitřního života, čili byl
neproniknutelný. Když si ten, kdo zná tao, takto
počíná, působí automaticky tak, že kolem sebe šíří
dobro a jas uchvacující intelekt druhých. A ten, kdo
zná tao, je mudrc. Proto tiší bouři svých chtíčů až
do jejich vyhlazení a tím pak šíří kolem sebe povzbu-
zení a naději, která dává jiným sílu žít dále všední
život. A protože ví, že přítomnost tao je závislá na
tichu bytosti a její nežádostivosti, omezuje své po-
třeby na minimum, na nejnutnější věci k zachování
zevního života, o jehož existenci soudí, že je účelná
pro nadsvětské činitele, duchovní oblasti a případně
tvory.
Člověk, který zná tao, nezaplétá se tedy do čin-
nosti podmíněné tělesnými žádostmi, protože ví, že
se tím zapřádá do řetězu příčinnosti, jež nutí bytost
putovat oblastmi zrozování a smrti. Ví, že již má
vztahy, které mu umožňují žít bez vytváření příčin-
ných napětí (karmy), a proto žije, aniž vytváří něco,
co by jej vleklo jako neodolatelná síla, pramenící
ze žádoucích věcí. Tak tao dává svobodu a dovolí
ji zachovat, když kriteriem člověka je jeho zřetelná
přítomnost. Jeho mizení ho nutí, aby revidoval jed-
nání.

up

16

Přivedu prázdnotu (svého srdce) do krajnosti - za-
chovám úplný klid, a tehdy všechny věci samy poros-
tou a já budu čekat, až se navrátí. Všechny věci se
rozvíjejí a navracejí k svému počátku. Návrat k po-
čátku se nazývá klid, klid se nazývá návrat k ži-
votu. Návrat k životu se nazývá stálost. Znalost stá-
losti se nazývá osvícenost, avšak neznalost stálosti
způsobuje zlo. Kdo zná stálost, stane se moudrým,
moudrý se stane spravedlivým, a kdo je spravedlivý -
stane se vládcem. Vládce se řídí nebem, nebe se řídí
tao, tao je však věčné. (Takový vládce) se do konce
života neocitne v nebezpečí.


Kdo v sobě vytvoří prázdnotu, čili zastaví duševní
činnost, aniž utlumí bdělost, stane se pozorovatelem
světa a věci tohoto světa představí jeho zraku svůj
růst a vývoj k prazákladu, k tao. A protože tyto
vize překračují vliv času, pozná pozorující člověk,
že jejich návrat k počátku, k tao, se děje v těchto
stupních: především dospějí k poznání tao jakožto
bezbřehému a všechen čas překračujícímu trvání.
Pak se toto poznání obrazí v jeho postupné realizaci
v bytí. Tím člověk unikne strastem, které ho až do té
doby mohly postihovat. Když jsou strasti takto pře-
konány, okouší člověk, byť jako v čase existující tvor,
odlesky vlastností nebo kvalit tao. To vede k ne-
měnnosti stavu nitra. Když se stavy nitra člověka
nemění, pak změny v životě světa poskytují člověku
poučení, které ho učiní moudrým. Moudrý je vždy
spravedlivý. A když se jeho moudrost zcela promění
ve spravedlivé cítění a tím i jednání, dosáhne člověk
duchovních atributů vládce. Pravý vládce zachovává
dobrotu (nebe), která je v úzkém kontaktu s prazá-
kladem stvoření, s tao, jehož pravá kvalita, věčnost,
posvěcuje vše, co přes dobrotu je s ním v kontaktu.
Když toto vše vychází z tohoto života (smrtí), vchází
jen do blaženosti a světla, do spásy.

up

17

Prostí lidé věděli, že byli mezi nimi velcí lidé. Mi-
lovali je a ctili. Potom se jich báli a opovrhovali
jimi. Proto ten, kdo nezasluhuje důvěry, nepožívá
jí (u lidí). Kdo je uvážlivý a zdrženlivý ve slovech,
získává zásluhy a dokonává díla; a lid praví, že se
řídí přirozeností.


Na nejnižším stupni vzdělanosti, v době, kdy ještě
do uší lidí nehučí propagandistické "pravdy , pozná-
vají lidé okolní svět vnitřním korektivem mravnosti,
zušlechtěným citem. V takovém případě se ten, kdo
zná tao, potkává s úctou ostatních. Když však jsou
prostí lidé otráveni rozličnými naukami o povaze
světa a následkem toho se jejich chtíče a vášně roz-
poutají, poznávají v těch, kdo znají tao, nepřátele
světa a sebe samých. Z toho v jistých dobách vzniká
tichá nenávist k znalcům tao; v jiných dobách se
dokonce vraždí.
Proto se ten, kdo zná tao, musí chovat tak, že
zjitřené nitro jiných lidí tiší. Pak je poznán jako ten,
kdo zasluhuje důvěry. Je-li kromě toho mravný, málo
mluví a plní sliby, překoná osten zjitřeného nitra
druhých a získá možnosti dovést svůj vnitřní vývoj
k maximálnímu výsledku; na této cestě bude poznán
jako ten, kdo se řídí vyšší přirozeností, přirozeností
tao.

up

18

Teprve když odstranili veliké tao, objevila se "lid-
skost a "spravedlnost . Teprve když se objevilo
mudrování, vzniklo i veliké pokrytectví. Teprve když
je šest příbuzných ve při, objeví se "synovská úcta
a "otcovská láska . Teprve když v zemi vládne ne-
pořádek, objeví se "věrní služebníci .


Poznání absolutna tao a živý styk s ním činí člo-
věka skutečně spravedlivým. Když tento korektiv
zmizí, vzniká lidskost a spravedlnost jako výtvor
lidské společnosti, jakési mravní normy, nad nimiž
musí bdít zákon. Když dále zmizí moudrost, vzni-
kající z kontaktu s tao, dostaví se její náhražka,
mudrlantství; to již snadno objeví křivolaké cesty
a předstírání o nich, že jsou pravé. - Kdo jiný bude
dokazovat, že ctí svého otce nebo miluje svého syna,
než ten, kdo nenávidí celou řadu jiných lidí? Takový
člověk se potřebuje očistit před sebou samým nebo
před druhými tím, že ukazuje, že kromě nenávisti
má i pozitivní poměr k jiným. Za co stojí taková
úcta nebo láska lze si domyslit. - Ve zcela spořáda-
ném státě není zájem o velkohubé přitakávače. Ale
když někdo ve státě pozvedne prapor revoluce, pak -
jakmile má určitý úspěch - získává "věrné služební-
ky ; ti ovšem nemyslí na dobro nikoho jiného než na
své vlastní. Proto žádná revoluce ani diktatura není
dobrá. Vynáší do popředí zkažené charaktery, které
se domáhají výhod pro sebe, a proto kdekoho str-
hávají do propasti, otravujíce lidskou společnost do-
nášením, lhaním, vymýšlením zlého a ničením dob-
rého.

up

19

Až bude odstraněno mudrování a vzdělanost, lid
bude stokrát šťastnější; až bude odstraněna "lid-
skost a "spravedlnost , lid se navrátí k synov-
ské úctě a otcovské lásce; až bude zničena chytrost
a zisk, zmizí zloději a lupiči. Všechny tyto tři věci
(pramení) z nedostatku vědění. Proto je třeba uka-
zovat lidem, že mají být prostí a skromní, omezovat
osobní (přání) a zbavit se vášní.


Mravní nedostatky lidí se pojí na nevědomost.
Nevědomost pramení z malého rozsahu uvědomo-
vání. Malý rozsah uvědomování vytváří tendence
mysli výhradně do oblasti smyslových jevů, tedy do
světa hmotných forem. V takto orientované mysli
se jako odlesk pravého rozšíření vědomí rozvíjí tech-
nické myšlení se všemi svými nedostatky; jsou to
především různá přesvědčení a sebevědomí, že jsou
pravdivá. Z toho pramení různé teorie a lid trpí
pod jejich uplatňováním, protože nikdy nevystihují
všechnu problematiku života prostých lidí.
Prostota a skromnost zjednodušuje zevní život.
A kdo omezuje nebo potlačuje projevy osobnosti
a zbavuje se vášní, ten vnáší do svého života spo-
kojenost, jakou nemůže poskytnout ani nadměrný
přebytek všech životních výhod a potřeb. Neboť ne-
spokojenost je věcí nitra a nikoli hromadění upotře-
bitelných věcí. To by se měl snažit každý pochopit;
tím by získal zlatý klíč k hluboké a dokonalé spoko-
jenosti.

up

20

Až bude odstraněna "učenost , zmizí i hoře. Jak
nicotný je rozdíl mezi slibem a úlisností, jak velký je
rozdíl mezi dobrem a zlem! Je třeba stranit se toho,
čeho se lidé bojí.1
Ó, jak je pln zmatku (svět), na kterém se dosud
řád neustanovil.2 Všichni lidé se radují, jako by se
účastnili slavnostní hostiny nebo jako by oslavovali
příchod jara.3 Pouze já samojediný jsem klidný a ne-
vystavuji se světu na odiv. Podobám se dítěti, které
dosud nepřišlo na svět. Ó, vznáším se! Zdá se, že
není místa, kde bych mohl spočinout.4 Všichni lidé
jsou plni tužeb, jen já samojediný se podobám tomu,
kdo se všeho vzdal. Jsem jako srdce hloupého člo-
věka. Ó, jak je prázdné. Všichni lidé jsou plni světla.
Jen já samojediný jsem podoben tomu, kdo je po-
hroužen v temno.5 Všichni lidé jsou zvídaví, jen já
samojediný jsem lhostejný. Jsem jako ten, kdo je
unášen širým mořem a neví, kde se zastaví.6 Všichni
lidé projevují své vlohy, jen já samojediný se podo-
bám hloupému a nízkému. Jediný já se liším od dru-
hých tím, že si cením zdroje výživy.7


1. Učeností se tu myslí různé teorie, které
vznikly jako výklady učení nějakého významného
jedince. Například geocentrický světový názor, te-
ologie a překonané filozofie. Právě na jejich základě
vzniká demagogie, pod níž může lid trpět. Ostatně
zastánci takových teorií jsou většinou lidé, kterým
jde o osobní uplatnění, a protože nemohou odporo-
vat těm, kdo svým poznáním takové teorie vyvra-
cejí, uchylují se k použití moci a tím i k tyranii. Tak
se chovala církev jako mocenská organizace; totéž
nacházíme u diktatur, které vždy žijí z pochybných
teorií.

2. Neustanovil se řád založený na správném uspo-
řádání hierarchie lidí moudrých a dobrých; ti jsou
ze správného místa vytlačováni žádostivci po moci.
A tento stav trvá od doby, kdy se lidé zřekli ko-
rektivů vycházejících z ryzího cítění a otevřeli uši
klamavým řečem chtíči uchvácených lidí; ti se snaží
domoci vůdčího postavení v lidské společnosti za
každou cenu, tj. bez ohledu na mravnost, usnadňu-
jící soužití lidské společnosti.

3. To svědčí o jejich karmické (zkušenostní) nezra-
losti. Pouze nezkušené bytosti akceptují svět a jeho
dění jako cosi vábného, co vede k slastným požit-
kům. Jednotlivcům se toto přesvědčení potvrdí; vět-
šina je zklamána, neboť poznávají, že svět je k hlub-
šímu cítění nemilosrdný, ba krutý. Proto se autor
o tom zmiňuje.

4. Kdo stráví své mládí ve vzdoru proti zdánlivě
příznivému působení světa a dočká se uklidnění své
vlastní vášnivě žádostivé bytosti, ten se dočká nad-
světských potěšení. Je možno říci: žádný smyslový
vzruch, jakkoli slastný, se nevyrovná prožitku čis-
toty a uvolnění, jaké pramení z nežádostivosti. To
může potvrdit pouze přímá životní zkušenost.
5. Hledejte cestu ke štěstí vzdáním se všeho. Ne-
boť nic nečiní člověka tak šťastným jako nepřítom-
nost tužeb. Nezapomeňte, že štěstí je abstraktní po-
jem. Neváže se ani na majetek ani na nejvhodněj-
šího partnera v manželství ani na štěstí v loterii,
válce nebo zaměstnání, nýbrž pouze na pocit ne-
náročnosti. Když nic nechcete, pak jste šťastni na
základě prosté souhry funkcí orgánů; proces těles-
ného žití je mládím, které je vždy šťastné, protože
je optimistické. Lidé jsou zvídaví, a proto vidí to, co
budí nedobré pocity, protože to je disharmonické.
Buďte neteční ke všemu, co můžete ve světě vi-
dět, a budete v té temnotě, která vás učiní šťast-
nými.

6. Duchovně nejvýš vyspělý člověk na základě
svého poznání nepotlačuje žádnou tendenci v by-
tosti, která se projevuje jenom jako cesta za život-
ními zkušenostmi. Mohlo by se říci, že žije, jda po
světě, aby viděl, co se v něm děje, ale bez přání vidět
to. Tímto způsobem se jeho poznání mocně a prudce
rozšiřuje a na základě toho spěje k naprostému uti-
šení projevů životního pudu, čili spěje k životnímu
východisku, které již v sobě neskrývá předpoklad
k opakování existence, k znovuvtělení. A potlačení
elementární zvědavosti, která touží pochopit smysl
děje, aby z něho těžila pro vlastní smyslové potěšení,
je prvním krokem na této cestě.
7. Svět poskytuje dost možností, aby člověk dožil
svůj život, aniž by se snažil vytvářet něco nového,
nad čím by ostatní museli dumat. Stačí tedy, když
se bude snažit obhájit skromnou elementární exis-
tenci; přitom má dbát na to, aby se svým cítěním,
myšlením a chováním nevzdálil nebesům, tj. dobru
a blaženosti.

up

21

Podoby velikého te se podřizují pouze tao. Tao je
věc nejasná a mlhavá.1
Ó mlhavé! Ó nejasné! V něm jsou obsaženy po-
doby. Ó nejasné! Ó mlhavé! V něm jsou obsaženy
všechny věci. Ó bezedné! Ó mlhavé! V něm jsou
obsažena všechna semena. Jeho semena jsou zcela
hodnověrná a obsahují pravdu. Od dávných dob do
našich dnů jeho jméno nepomíjí. Je zde proto, aby
označovalo počátek všech věcí. Proč znám počátek
všech věcí? Pouze jeho zásluhou.2


1. Zřeknutí se všech světských věcí, to je žít bez
žádostivosti a ve spokojenosti s tím, co osud při-
náší, je velikou ctností te. Každá dovolená variace
této ctnosti připouští udržet kontakt s tao. Ale tao
se nedá poznat, dokud člověk nezaměří analyzující
mysl na kvality jsoucna. Proto ti, kdo se drží pře-
depsaných ctností te, mají kontakt s tao, ale ne-
znají je. Znají je pouze ti, kdo se drží předepsaných
ctností te a kromě toho zaměřují mysl na kvality
jsoucna, za nimiž tao je. Pak se dá tao identifiko-
vat tříděním a vylučováním kvalit, které jsou mezi
myslí a prázdnotou kosmu. Jinak by tao bylo vůbec
nepoznatelné.

2. Kdo zná tao, může retrospektivně poznávat
vznik věcí všeho světa. V něm je vše v potenciálním
stavu jako strom, bylina nebo živá bytost v semenu.
A tao neuhýbá zkoumavému pohledu toho, kdo je
našel. Ukáže se být matkou všeho světa, která je
stále tajemně přítomna v jeho věcech.

up

22

Neúplné se stává úplným; křivé se napřimuje;
prázdné se naplňuje; zestárlé je vystřídáno novým;
čeho je málo - množí se.1
Mnohé způsobuje omyly. Proto moudrý člověk za-
chovává jednotu a stává se příkladem pro všechny.
Protože se nevystavuje na odiv, září; protože ne-
mluví o sobě, je slavný; protože sebe neosla-
vuje, je zasloužilý; protože se nevyvyšuje, je mezi
druhými uznáván; protože nebojuje, je ve světě
nepřemožitelný.2
Za dávných dob říkali, že nedokonalé se stává do-
konalým. Což jsou to jen prázdná slova? Pravdivé,
dokonalé si podmaňuje vše.3


1. Takový je vývoj k duchovnímu dozrání bytostí.
Tento vývoj však nemusí postupovat rovnoměrně.
Závisí to na užívání vůle k činům, které jsou podmí-
něny osobními sklony. Pokud tomu tak je, vznikají
energetické tlaky na tendence energie bytí; tím se
životní cesta stává nepřímou a do života vpadají kri-
tické momenty, které činí život na různý způsob ne-
utěšeným. - Lao-c´ má tedy na mysli běh života, do
něhož nezasahuje chtivá vůle. Když za těchto okol-
ností člověk udrží vývojový proces, podmíněný po-
hybem životních sil, který nepřestává právě pod tla-
kem nežádostivé mysli na tělo nebo samu bytost (to
je vlastně soustředění mysli), pak se všechny nedo-
statečnosti ve vrozených vlohách odstraní a vzniká
evidentní postup k pocitu štěstí, jaký doprovází du-
chovní dokonalost.

2. Má-li člověk příliš široké zájmy, nedokáže zpra-
covat přicházející vjemy zcela uspokojivě a tím se
dopouští omylů. Je třeba zachovat nevzrušitelnost;
je-li spjata s bdělostí, vede k rozvoji vlastností, které
staví člověka na vyšší stupeň v řádu tvorů. - Lao-c´
však rozvíjí tyto psychologické vztahy dále a pře-
chází k přirozeným výsledkům mravních hodnot.
K tomu je nutno uvést, že tyto výsledky nepřichá-
zejí brzy. Zabraňuje tomu stará nebo vrozená ten-
dence. Možno říci, že pyšný člověk může sice své
zevní jednání změnit, ale v jeho mysli pýcha ještě
zůstane. Tento stav mysli brání dobrým výsledkům
mravnosti. Teprve když je všechno zlé vykořeněno ve
skutcích i v mysli, výsledky se dostaví.

3. Vývojová linie od nedokonalosti k dokonalosti
je vždycky patrná, pokud ji člověk neobměňuje vůlí
vykonat činy, k nimž je podněcován chtíči. To se
nestává u prostých lidí, za něž je v tomto případě
nutno považovat lidi, postrádající nezřízenou žá-
dostivost. Ale moderní doba tento druh lidí ome-
zila na minimum. Proto ani vývoj od nedokonalosti
k dokonalosti není patrný. Vzhledem k mravní po-
době dneška se jeví všechno přeházené, nejasné, slo-
žité; linie se prostupují a vyskytují se výjimečnosti,
které vedou k domněnce, že všechno v životě je ná-
hodné.

up

23

Je nutno méně mluvit, řídit se přirozeností.
Prudký vítr netrvá celé ráno, silný déšť nevydrží po
celý den. Kdo to vše působí? Nebe a země. Jestliže
ani nebe a země nemohou učinit něco věčným, tím
méně člověk. Proto slouží tao.1
Člověk s tao - je totožný s tao. Člověk s te - je to-
tožný s te. Kdo ztrácí, je totožný se ztrátou. Kdo je
totožný s tao, získává tao. Kdo je totožný s te - zís-
kává te. Kdo je totožný se ztrátou, získává ztracené.
Pouze pochyby vzbuzují nevíru.2


1. Sub specie aeternitatis není člověk někým, kdo
mění přírodu. I když se mu daří tu a tam postrčit
vývoj např. v technické oblasti, přece posléze pozná,
že přírodu nepřemohl. Moudří proto nabádají, aby
se každý podřídil vnitřním podnětům, jaké se vy-
nořují tehdy, když žádné přání osobního charakteru
nevzrušuje mysl k použití vůle. Potom se v životě
člověka ujme vedení vnitřní přirozenost korespondu-
jící s kvalitou absolutna a běh života se stane rovno-
měrným a povšechně příznivým. - Vnitřní přiroze-
nost, v podstatě cele totožná s praprincipem přírody
a kosmu, nemůže, jako člověk, který ji může pozoro-
vat a zná ji, udělit žádné emanaci trvalé bytí. To ho
vede k víře ve vyšší moci, jimž se podřídí. A když je
opravdu moudrý a znalý přírody a jejích kvalit, ne-
podřídí se jiné vyšší moci, než je praprincip přírody
a kosmu, tao, univerzální, všeprostupující a nikdy
nemizící kvalita.

2. Naplňte mysl kvalitou absolutna a budete rea-
lizovat tyto kvality. Žijte ctnostně a udržujte mysl
v oblasti ctnostných myšlenek a budete realizovat
nebeské stavy, které náleží k ctnosti. A opusťte myslí
jedno i druhé a jistě budete realizovat stav světského
člověka. Realizace pak způsobí, že úsilím navoděné
stavy se stanou jakoby vrozenými, tedy realizují
se. A člověk, který všechno opustí, získá to opět,
jakmile k tomu obrátí svou mysl. - Když člověk
s tao nebo s te pouze koketuje, tj. když se k jed-
nomu nebo k druhému obrací jen dočasně, nebude
moci tao ani te realizovat; když se mu vyšší stav
nepodaří realizovat, nebude věřit, že se mohou stát
někomu skutečnými.
Moderní člověk není v náklonnostech stálý. Proto
nemůže dosáhnout žádných hlubokých prožitků vy-
plývajících z pokusů o realizaci žádoucích stavů; tak
se stává nevěrcem a ignorantem, který svou nepříz-
nivou životní zkušenost generalizuje, tj. snaží se vy-
tvořit destruktivní životní názor. A přece k zvratu
v jeho názorech může dojít tak snadno - když bude
vytrvalý a podrží ve vědomí určitý vyšší stav, i když
se jej staré tendence z něho budou snažit vytrhnout.
Dekadentní životní názor nepřipouští v životě člo-
věka jako možné žádné duševní stavy s výjimkou
věčně se měnících pocitů a myšlenek. Je založen na
zkušenostech pramenících z naprosté neukázněnosti
a to se nám pak vnucuje jako univerzálně platná
pravda o povaze života.

up

24

Kdo vystoupil na špičky, nemůže (dlouho) stát.
Kdo dělá velké kroky, nemůže jít (dlouho). Kdo sám
sebe vystavuje na odiv, nezáří. Kdo sám sebe vy-
chvaluje, nedosáhne slávy. Kdo pronásleduje, ne-
sklidí úspěch. Kdo sám sebe vyvyšuje, nemůže mezi
jinými být uznáván. Vycházím-li z tao, pak se vše
toto nazývá zbytečné přání a marné počínání. Ta-
kové lidi nenávidí všechny bytosti. Proto si tak ne-
počíná člověk, který ovládá tao.


Nectnosti, o nichž se zde mluví, patří k nižšímu
stupni vývoje ducha a inteligence. A přece jsou na
světě tak rozšířené. Je to proto, že ti, kdo prosazují
mravní světový názor, jsou právě takoví a přitom
jsou dosti agresivní, aby jej na světě prosazovali.
Ostatně lidé, kteří usilují o mravní zdokonalení až
na stupeň, kdy se mravnost mění v mystické hod-
noty, mají obecně tu zkušenost, že téměř všichni lidé
nižšího mravního stupně, tj. prakticky každý, jsou
jejich nepřáteli.
Kdyby nebyl prosazován závadný mravní názor,
šířil by se mravní názor nejvyšších mravních vzorů.
Ale to asi by svět, jaký známe, přestal být svě-
tem. Lidé nižšího mravního stupně to instinktivně
cítí, a proto jsou hned nepřátelští ke každému, kdo
není jako oni. Měli by se však zamyslit nad tím,
zda dospějí k žádoucímu štěstí, když bude sobectví
stále zachvacovat svět. Ano. V takovém světě může
být zdánlivě šťastných několik lidí, kteří mají hos-
podářskou nebo politickou moc, ale jejich "štěstí
je opravdu zdánlivé. Zachváceni strachem činí stále
opatření na svou ochranu a jiní se jich pak bojí nebo
je nenávidí; jejich myšlení a cítění je pronásleduje
jako zlý magnetismus a budí v nich nové a nové
vlny strachu. Z něho vznikají další záporná opat-
ření a všeobecné neštěstí. Bylo by dobré, aby si to
lidé vysokých duchovních kvalit uvědomili a jednali
tak, aby zlo přestávalo.
Z vysokého duchovního hlediska má Lao-c´ pravdu,
že člověk vycházející z tao považuje nerozumné počí-
nání lidí duševně méně vyvinutých za zbytečné přání
a marné počínání. Ale lidský život by se měl rozdě-
lit do tří údobí. Údobí mladosti, údobí dospělosti
a údobí zralého věku nebo stáří. - V prvním údobí
by měli lidé být připravováni do života. V druhém
údobí konat světské povinnosti s ohledem na dobré
soužití, podmíněné ušlechtilou mravností. V třetím
údobí by měl každý usilovat o to, aby jeho životní
aktivita ustala a on ve ztotožnění s absolutnem nebo
jeho kvalitami zakončil šťastně svůj život bez ohledu
na osobní pohodlí a tzv. štěstí. Ale, jak na jiném
místě říká Lao-c´, na světě se řád dosud neustanovil.
Proto existují mladí asketi a staří ctižádostivci, kteří
si počínají, jako kdyby neměli nikdy zemřít. A zlo
potlačuje všechno dobré, nenávist a ctižádost vlečou
svět na okrajích válek a do toho všeho hřmí pozouny
zla propagandu, vše zkreslující poučení a informace.
Spěje takovýto svět ku štěstí, jak to tak často sly-
šíme?

up

25

Zde je ta věc, která vznikla ve zmatku, která se
zrodila dříve než nebe a země! Ó klidná! Ó prázdná!
Stojí osaměle a nemění se. Všude působí a není vy-
dávána nebezpečí (zničení). Lze ji pokládat za látku
země. Neznám její jméno. Když ji označuji znakem,
nazývám ji tao. Když ji libovolně jmenuji, říkám jí
veliká. Veliká - nazývá se přechodná. Přechodná -
nazývá se daleká. Daleká - nazývá se vracející se.
Proto je veliké tao, veliké je nebe, veliká je země,
veliký je i vládce. Ve vesmíru jsou čtyři velicí, mezi
nimi je vládce.1
Člověk se řídí zemí. Země se řídí nebem. Nebe se
řídí tao a tao se řídí přirozeností.2


1. Tao je kvalita kosmu, z níž vzešlo všechno ema-
nací. To je zřejmé oku, které je schopno proniknout
svým viděním až na "dno vesmíru. Ale jen vztah
tao k stvoření ukazuje na jeho souvislost se stvoře-
ním. Nedá se totiž vypozorovat žádný jeho pohyb,
který je nezbytný, aby vznikly emise sil nebo sub-
stancí, které se v dalším postupu mění v přírodu
identifikovatelnou smysly. Přesto však zřec, který
proniká až k centru kosmu, pozoruje dobře, jak tao
a příroda jsou v přímé souvislosti. Ostatně tao je
obsaženo ve všem. V každé smyslové věci, v ne-
konečných prostorách, v duševních stavech, v silo-
vých kvantech atd. Odpovídá dobře "poli , které
našla fyzika. Pouze tím se liší, že je potenciálně
životné; jeho skrytá životnost se projevuje v živé
buňce a dále ve tvorech. Tak je tao tím nejvyšším,
co lze nalézt ve vesmíru, a ten, kdo je nalezne, na-
lézá kosmického vládce s božími atributy, i když to
nejsou atributy Boha - Stvořitele. Není v něm totiž
stopy po uplatňování vůle; vše z něho vzchází ema-
načním procesem a ono samo zůstává pak dále "ce-
lé . Kdo je nalezne, dosáhne duševního pokoje, jeho
tužby jsou splněny, jeho hledání ve světě skončeno,
jeho přání po životě zmizí.


2. Prostý člověk je tvor pozemský. Je však po-
zvedán ve vývoji, neboť země absorbuje duchovní
emanace prostoru, v němž existuje. Tyto duchovní
emanace tvoří komplex, který můžeme označit jako
nebe, tj. centrum vyzařující duchovní kvality. A toto
nebe je v přímém vztahu k centru kosmu, fyzi-
kálnímu poli, jehož kvalita je nadnebeská, protože
se v ní neobjevují žádné vzruchy, které ve světech
nejnižších kategorií jsou utrpením, v lidském světě
směsí utrpení a radosti a tu a tam i blaženosti a v ne-
besích jen radostí a blažeností. Tao samo, o němž
Lao-c´ říká, že se řídí přirozeností, se pouze v sobě
buď otřásá a tím dává vznik emisím, nebo vlní a tím
dává vzniknout jiným fyzikálním a smyslovým kate-
goriím. V tomto případě totiž nelze slovo přirozenost
chápat jako soubor popudových momentů, které
známe z našeho světa, světa jevů a bytostí. Tyto po-
pudy jsou totiž podmíněny silami působícími zvenčí;
tao jednak rozpadající se jevy absorbuje, jednak vy-
zařuje - mezi momentem absorpce a výronu nelze
v tao nalézt přímý vztah jako mezi působením pří-
rody a popudem bytosti.

up

26

Těžké je základem lehkého. Klid převládá v pohybu.
Proto je moudrý člověk činný celý den a nevzdává
se namáhavé práce. Ačkoli chová skvělou naději, je
naprosto spokojen. Nadarmo pán, který má deset ti-
síc vozů a zabývá se sebou, patří tak lehkomyslně na
svět. Lehkomyslnost jej ničí již v základu, jeho chvat
vede ke ztrátě opory.


Všechna hmota je prostoupena polem a jen ve fyzi-
kálním poli nacházíme víry korpuskulárních kvant,
které tvoří nám známý "pevný (hmotný) svět. Tak
daleko tedy může vniknout poznání člověka, pou-
žívajícího dobře analyzující mysli. A poznání to-
hoto druhu vede k poznatku, že činnost tvoří most
mezi konečným stavem nečinnosti (duševní pasivity)
a rovnovážným stavem nad protiklady, jímž je tao.
Když se pak tao dostane do dosahu vnímání mudrce,
je si vědom, že obrací-li všechny duševní síly a ten-
dence k němu, bude jeho stav moci realizovat. To
je jeho skvělou nadějí. Jenže spěchat nesmí. V ner-
vosních stavech pocházejících ze spěchu kvalita tao
mizí z dohledu. A proto se snaží být spokojen. Když
je spokojen, tao se vynořuje před jeho očima, a to
úměrně k hloubce jeho spokojenosti (klidu). Tak do-
spěje ke snaze vystupňovat spokojenost (klid) na
nejvyšší míru; potom poznává, že vyvrcholení spo-
kojenosti a klidu je dosažením a realizací stavu tao.
Lidé, kteří nemají zkušenost mudrců, usilují také
o dosažení stavu tao. Domnívají se však, že k němu
dospějí rozšiřováním majetku a moci. S tímto rozši-
řováním však souvisí těkavost, která tento stav stále
více oddaluje; takový člověk postupně přechází do
stavu touhy získat a mít co nejvíce zevních věcí,
a když se mu to podaří, stav tao zmizí z jeho do-
hledu úplně. Pak se stane smyslem jeho života získá-
vat zevní věci a vnitřní život s kontakty k nejvyšším
kvalitám kosmu úplně zaniknou. Tak počátky ur-
čité životní cesty vyústí v konkrétní dobré nebo zlé
vyústění.

up

27

Kdo umí chodit, nezanechává stopy. Kdo umí mlu-
vit, nedopouští se chyb. Kdo umí počítat, nepou-
žívá počítadla. Kdo umí zavírat dveře, neužívá zá-
vory a zavírá je tak pevně, že je nelze otevřít. Kdo
umí zavazovat uzly, neužívá provazu, a přece zava-
zuje tak pevně, že je nelze rozvázat. Proto moudrý
člověk dovede neustále zachraňovat lidi a neopouští
je. Protože umí bytosti vždy ochránit, neopouští je.
Toto se nazývá hlubokou osvíceností. Proto je ctnost
učitelem nedobrých a nedobří - jsou její oporou.
Jestliže si (nedobří) neváží svého učitele a ctnost ne-
miluje svoji oporu, pak jsou (ve skutečnosti), i když
(se považují) za rozumné, pohrouženi v slepotu. A to
je právě to nejvážnější a nejhlubší.


Toto jsou ryze mystické příměry. Putování beze
stop se vztahuje na postup moudrých, kteří na kaž-
dém kroku, který znamená moment činnosti, vy-
hlazují své já. Za takových okolností moment činu
nezanechává žádný vír, který je fyzikálním uzlem
v prostoru mysli, citu nebo duševního napětí. A to
je chůze bez zanechávání stop. - Mluvení je další
mystický činitel, jehož mudrc užívá tak, že nevyvo-
lává žádné srážky prostřednictvím odhalených roz-
porů v názorech. Ale i tak je možno vykonat dobro.
Mudrc v souladu se souborem lepších tendencí člo-
věka, s nímž jedná, zdůrazňuje to, co vede k jeho
dobru a k osvícení. - Mystický charakter počítání je
ve schopnosti uhodnout smysl a dosahy stavů oka-
mžiku a vyvozovat z toho závěry. V tom je také pod-
stata jasnozření. - Mystický smysl zavírání dveří je
ve schopnosti likvidovat stále se obnovující projevy
jáství. Vykonáte-li tedy např. čin a vložíte do něho
energii, což je projevem jáství, a pak hned projev
jáství potlačíte, vytvoříte zábrany, aby došlo k ode-
zvě činu buď ve vás samých, nebo v okolnostech ži-
vota. - Mudrc ale může také uvádět do kontaktu
emanace životních sil jedinců, které vznikají čin-
ností, a tak vytvářet mezi nimi vztahy, k nimž by
nikdy nemohlo dojít. A to je uvazování uzlů, které
nelze rozvázat.
Těmito schopnostmi a poznáním motivovanou čin-
ností může mudrc působit ve světě lidí k jejich
dobru; když pozná, že tak může činit s úspěchem,
stane se přítelem lidí se sklonem nikdy je neopustit.
Když je takto činný, dá se to považovat za výsledek
vysokého stupně osvícenosti. Vytvářejí se dobré pří-
klady a mravně méně vyvinutí lidé se z nich začnou
učit.
Kdyby se však stalo, že by mudrc nepochopil
úlohu, již mu ukládá moudrost a poznání, pak by
příklady nevytvářel a ostatní lidé by si z něho po-
učení nevzali. To je mravní defekt, který je v pří-
mém vztahu s nevědomostí, duševní slepotou. Ta-
kový mudrc tedy není mudrcem a také není schopen
dělat dobro, ale jistě koná zlo.

up

28

Kdo si je vědom své statečnosti, avšak zachovává
skromnost, ten se stává (podobně) jako horský po-
tok (hlavním) v zemi. Kdo se stal hlavním v zemi,
neopouští stálé te a vrací se do stavu nemluvněte.
Kdo zná sváteční, ale zachovává pro sebe všední,
stává se příkladem pro všechny. Kdo se stal příkla-
dem pro všechny, neliší se od stálého te a vrací se
k bezpočátečnímu. Kdo si je vědom své slávy, avšak
zůstane v skrytu, stane se hlavním v zemi. Kdo se
stal hlavním v zemi, dosahuje dokonalosti ve stálém
te a vrací se k přirozenosti. Když se přirozenost roz-
padá, proměňuje se v prostředek, s jehož pomocí se
moudrý stane vůdcem a jeho veliký řád se nebortí.


Velká odvaha, kterou člověk ovládá tak, že ne-
plýtvá silami, ale je klidný a tichý, kondenzuje ob-
vyklé vyzařování energie; tato energie pak působí
jako magnetismus, jehož působením se člověk po-
stupně stále více uplatňuje ve světě. A když člověk
dále zachovává naprostý bytostný klid a umírněnost
(tichost), obrací nakonec tendenci elektromagnetic-
kého vyzařování své bytosti do sebe sama, do centra
své bytosti; tím dospěje k vnitřní proměně, která
ho činí nevinným. Vysoké napětí životních sil a ne-
vinnost přetváří člověka takřka v božskou bytost.
Prožitek božskosti však nesmí nikoho vést k tomu,
aby to dal najevo. Podle vysoké mravouky má člo-
věk při neproměnném stavu povznesení (duševního)
nechat svou mysl pracovat ve sféře prostých fakt ži-
vota; pak bude tím, kdo přenáší božské stavy (ži-
vota) a psychologických výšin na zemi. Pak je jeho
vysoká mravnost upevněna a vytváří (sama) cestu
ke stavu realizovaného tao. A tao se nebude vzpou-
zet přenosu takto vyvolanému a připravovanému;
jeho nositel je bude moci uplatňovat ve světě a bude
tak buď přímo, nebo nepřímo zakládat nový řád na
zemi.

up

29

Kdyby se někdo chtěl násilím zmocnit země, vidím,
že nedostihne svého cíle. Země se podobá tajuplné
nádobě, jíž se nelze dotknout. Kdyby se (jí) někdo
dotkl, setká se s nezdarem. Kdyby (ji) někdo uchopil,
ztratil by ji.1
Proto jedny bytosti jdou, druhé po nich následují;
jedny rozkvétají, druhé usychají; jedny sílí, druhé
slábnou; jedny se vytvářejí, druhé hynou. Moudrý
člověk se proto zříká nesmírnosti, zamítá přepych
a hýřivost.2


1. Zdánlivá moc techniky si vesmír nepodmaní.
Udrolí pouze kousíčky jeho moci a pak bude muset
doznat svou malost a bezmocnost. To však propa-
ganda nikomu nepoví. Je v tom totiž trochu demago-
gie, která vždy bude chtít poukazovat na rozdíl mezi
člověkem a člověkem, aby vláda zůstala v rukách
jedněch a poslušnost v druhých. A kdyby se snad
někdo na základě vrozených sklonů chtěl zmocnit
tajemství a tím i moci přírody, bude své názory o ta-
kových možnostech muset stále měnit. Až nakonec
bude muset doznat, že není možné takového cíle do-
sáhnout. Proto nejpřednější vědci kloní hlavy před
majestátem kosmu a začínají věřit v Boha, jehož na-
cházejí v pozadí kosmického řádu, řádu v tvorbě.

2. Moc kosmu si tedy vynucuje přirozený běh věcí:
vznik věci, její rozvoj a zánik. A moudrý člověk
z toho vyvozuje, že příliš samozřejmému chodu věcí
může bránit správnou mentální introverzí, tedy ta-
kovou introverzí, při níž má vědomí dosti velký roz-
sah pro vidění a vnímavost a již prohlubuje vzdáním
se majetku, který mysl rozptyluje. Když to dokáže,
prožije realizaci stavu tao a tím se stane absolutním
vítězem nad světem.

up

30

Kdo slouží hlavě lidu prostřednictvím tao, ne-
podrobuje si jiné země silou vojska, neboť toto se
může obrátit proti němu. Kde meškalo vojsko, tam
roste trní a bodláčí. Po velkých válkách nastávají
hladová léta.1
Zdatný (vojevůdce) vítězí a na tom ustává a neod-
važuje se uskutečňovat násilí. Vítězí, avšak sebe ne-
oslavuje. Vítězí, avšak nenapadá. Vítězí, avšak ne-
pyšní se. Vítězí proto, že je k tomu nucen. Vítězí,
avšak není výbojný.2
Když bytost plná sil zestárne, nazývá se to ne-
přítomností tao. Kdo nezachovává tao, zahyne
předčasně.3


1. Žádný člověk, který poznal tao a řídí se jeho roz-
vojem a uplatňováním v životě, nebude válčit, i když
bude velitelem armád. To proto, že ví, že každá
válka přináší zlo bezprostředně i potom. Na druhé
straně však takový člověk není fatalista, a proto na
místě velitele armád jistě na útok nepřítele odpoví
dobrou obranou. Když dosáhne vítězství v obraně,
ustane v boji, nebude-li nucen pronásledovat nepří-
tele do jeho země. Potom se bude snažit uvést věci
do dřívějšího stavu.

2. U režimů, kde vladaři cítí permanentní potřebu
stále sebe oslavovat, vidíme všechno jiné než toto.
Když zvítězí, musí trestat, aby ukájel nejnižší pudy
nejelementárnějších členů svého lidu, musí se osla-
vovat, musí sebe chválit a nepřítele napadat, musí
sebe vyvyšovat a často dospěje i k tomu, že chce
své válečné štěstí pokoušet dál. A když je nucen vál-
čit, protože je napaden, činí tak z pudu sebezáchovy
a nikoli proto, aby obhájil vše dobré.
3. Kdo není spjat s tao, propadá snadno nekonečné
řadě neukojitelných tužeb, které ho podněcují k du-
ševní i fyzické aktivitě až do stáří. Podle indické
filozofie takoví lidé podléhají guně zvané radžas,
která je vleče k činnosti bez zastávky až do smrti.
Tím ovšem vytvářejí tendence nikdy neukončitel-
ného chtění, které vede bytost k pádům a neštěstí,
přičemž se řetěz smrtí a znovuvtělování natahuje
do nekonečna. Přítomnost tao ve vědomí naopak
vede k postupnému prohlubování vnitřní spokoje-
nosti a klidu a to nedává předpoklady k opakují-
cím se výšlehům přání po životě. Tak se řetěz smrtí
a znovuvtělování zakončuje a člověk dosáhne vykou-
pení ze strastí života strastmi plného.

up

31

Dobré vojsko je prostředek (rodící) neštěstí.
Všechny bytosti je nenávidí. Proto ho nepoužívá člo-
věk, který se řídí tao.1
V době míru dává šlechetný přednost úctě a násilí
užívá za války. Vojsko - to je nástroj neštěstí, není
nástrojem ničeho ušlechtilého. Používá ho pouze
tehdy, když je přinucen. Hlavní spočívá v tom, aby
zachoval klid a aby se v případě vítězství nepokrýval
slávou. Pokrývat se slávou vítězství znamená rado-
vat se z vraždění lidí. Kdo se raduje z vraždění lidí,
nemůže získat v zemi přízeň. Štěstí vyrůstá z úcty
a neštěstí vzniká z násilí.2
Zleva jsou seřazeni velitelé křídel vojska, zprava
stojí vojevůdce. Říká se, že je nutno je uvítat po-
hřebním obřadem. Když je mnoho lidí ubíjeno, je
nutno nad tím hořce zaplakat. Vítězství je třeba po-
znamenat pohřebním obřadem.3


1. Všiml jsem si již, že každý diktátor věnuje nej-
větší péči pouze armádě. To znamená, že se ni-
kdy neřídí hodnotami tao. Ale diktátor miluje moc,
a proto si přivlastňuje moudrost, různé znalosti,
slávu a všechno to, čeho by měl takový vladař za-
nechat, aby lépe řešil problémy svého lidu. Jenže
tyto problémy mu jsou cizí. Tvoří vládu pro vládu
a tím odděluje vládnoucí skupinu od národa. Tak
ztrácí přehled o lidstvu a řítí se do neštěstí, do
něhož strhuje své poddané. - V tomto směru lid-
stvo vlastně od středověku vůbec nepokročilo. Jevy
v tomto ohledu jsou stále stejné. A lidu se vykládá
o mohutném pokroku společenského uspořádání.

2. Nectnosti se maskují. Proto kdyby byl některý
vojevůdce mudrcem, který zná tao, choulil by se do
sebe v hrůze, kdyby si musel uvědomit, že jeho ví-
tězství bylo vykoupeno nepředstavitelným utrpením
národů. Ale to se zpravidla nezjišťuje. Protože sám
jiným nepodřezává krky, cítí se čist a hoden slávy.
A tak se vojevůdci potýkají pomocí davů vojsk a ná-
rody trpí a krvácejí; za to ještě musí platit další
daně, aby vyzbrojily nové armády jako metly na
sebe samé. - Pronikne někdy k mozkům vladařů
osvícení, které touží vyloučit zbytečná utrpení? Za-
tím jde vždy jen o vystupňování jejich slávy. A utr-
pení národů není ani slyšeno ani cítěno.

3. Jiná je mravnost Lao-c´, jiná běžných lidí. Proto
jsme slyšeli pochody i dělové salvy na oslavu růz-
ných vítězství ve válce. A když už válka přestala,
máme se radovat z toho, když při oslavách toho nebo
onoho vidíme prostředky schopné zabíjet ve větším
rozsahu. Je za tím vším myšlení sledující mír, nebo
válku? Nemůžeme přece myslit na mír, když halasně
vytrubujeme do světa, že tento nebo jiný válečný
prostředek zabije tisícinásobek lidí, než jich zabily
prostředky dřívější. Tedy: nezešílely-li národy, zeší-
leli jistě vladaři, kteří myslí na konečné vítězství nad
světem.

up

32

Tao je věčné a nemá jméno. Třeba je to malá pod-
stata, nikdo na světě si je nemůže podrobit. Jsou-li
urození a vládci s to řídit se jím, pak budou všechny
bytosti spokojeny. Tehdy nebe a země souhlasně
splynou, nastane štěstí a blaho a lid se upokojí bez
příkazů.1
Při ustanovení řádu se objevují jména. Je nutno
znát hranici vzniku jmen. Znát hranici skýtá mož-
nost vyhnout se nebezpečí.2
Tao, které je ve světě, se podobá horským potokům,
jež tekou do řek a moří.3


1. Z kvalit tao plyne pokoj a mír, který se rozpro-
stírá na všechno. Proto by vládci, řídící se tao, mohli
působit k dobru celého světa. Neboť mír prýštící
z tao je jako příklad pro každého, kdo s člověkem,
který je ve spojení s tao, přichází do styku.

2. Jména jsou vlastně symboly moci. Když se usta-
novuje řád, vzniká rozdělení moci. Stanoví-li se hra-
nice počtu těch, kdo mají moc, bude snadné zacho-
vat pořádek a řád. Jinak se vytvoří podmínky pro
revoluční snahy moc jedněm vzít a na jiné ji pře-
nést.

3. Toto je tendence, která je vyvolána působením
tao. To znamená, že nikdo, kdo zná a řídí se tao,
nebude nikdy směřovat k rozšiřování světské moci,
ale k bezmeznému klidu a štěstí stavy osobní spásy.
A když bude v čele lidí, povede tam i je k jejich
dobru a naprostému uspokojení.

up

33

Ten, kdo zná lidi, je rozvážlivý. Kdo zná sebe, je
osvícený. Kdo vítězí nad lidmi, je silný. Kdo vítězí
nad sebou samým, je mocný. Kdo má dostatek, je
bohatý.1
Kdo pracuje s vytrvalostí, ovládá vůli. Kdo ne-
ztrácí svou přirozenost, je věčný. Kdo není zapome-
nut, ačkoli zemřel, je nesmrtelný.2


1. Působit navenek, ať v poznávání, nebo v čin-
nosti, je vždycky kvalitativně nižší než působit do
nitra nebo s ohledem na sebe. Empirické pozná-
vání světa to samo dokazuje. Musí se postupovat od
stupně ke stupni; posléze je možno poznat podstatu
přírody ve tvůrčí zákonitosti a procesech. Poznávat
sebe, což je ovšem možné jen pomocí soustředěně
pozorující analytické mysli, vede přímo k poznání
tvůrčí zákonitosti přírody. To se pak jeví v rozvoji
moudrosti, neboť se tímto způsobem pozná přímo
a bezprostředně i zákon karmy, formující všechen
život každé bytosti.
Stejně tomu je s činností. - Kdo vyvíjí činnost, aby
si podrobil prostředí, v němž je, jistě se dopracuje
silného vlivu na okolí. Ale kdo si podrobí sebe sama,
ten je naprosto nezranitelný zvnějšku. Kromě toho
poznává zákonitost dokonalého podrobování si věcí,
které se ukáží být zrcadlením jeho samého, a to mu
umožňuje vnější svět ovládnout mnohem dokonaleji
než postupem vně sebe.

2. Podněcování sebe k vytrvalosti v nějaké činnosti
nebo záměru jistě sílí vůli. Dokonce jí takovým způ-
sobem nabývá i ten, komu se jí zrozením nedostalo. -
Vědomí sebe sama u běžného člověka mizí a opět se
vynořuje ve shodě s momenty, jaké významně mění
současnou linii jeho životních osudů. Kdo se však
stará o to, aby jeho vědomí o sobě samém bylo stále
vypjaté, ten pozná, že našel klíč k překonání vlivu
času. Posléze získá dojem, že nezanikne, ani když ka-
tastrofa smete všechno, co tvoří jak jeho samého, tak
i rámec jeho životního prostředí. A podobně působí
věrnost vlastní přirozenosti, pokud jde o základní
linii jeho povahy a projevů, které z ní vyplývají. Ta-
kový člověk je vždy určitým způsobem geniální a má
čáku na to, aby na něho lidé nezapomněli.

up

34

Veliké tao se všady rozlévá. Může být vpravo
i vlevo. Jeho zásluhou se rodí všechny bytosti
a neustávají (ve svém růstu). Vykonává hrdinské
činy, netouží však po slávě. Vychovává s láskou
všechny bytosti a nestává se jejich pánem. Nikdy
nemá vlastní přání, proto je můžeme nazvat malé
(skromné). Všechny bytosti se k němu navracejí, ne-
pohlíží však na sebe jako na pána. Lze je nazvat
veliké. Stává se velkým, protože se nikdy za takové
nepovažuje.


Tao, ačkoli je spíše skutečností kosmicko-fyzikální,
bývá poznáváno každým, kdo pozorování orien-
tuje na svou hmotnou bytost, jako pratvůrčí, veš-
keré skutečno rodící princip. Tao totiž působí ve-
hementně na přírodu, aby se rozmnožovala a rozví-
jela, a ona to ve skutečnosti pod tímto působením
činí. Když stvořené dozraje pod působením život-
ních zkušeností, pak tao přestává působit v roli pod-
něcovatele životního rozmnožování a rozvoje a začne
působit na rozvoji uklidnění a vzniku moudrosti.
V tomto stavu stvořené poznává tao jako princip,
na který je nutno se orientovat a v kontaktu na něj
utlumit životní žízeň, až úplně zanikne. Když se to
podaří, poznává bytost duchovně, duševně a v ži-
votních zkušenostech zralá, že tao je vlastně vším,
co je, třebaže jen v určitém aspektu. Že tao je prin-
cip, který se jinak nemísí do stvoření, ačkoli je jeho
strážcem, který působí, aby výsledným stavem roz-
voje stvoření bylo zase ono samo a nikoli nějaký jiný
zvláštní útvar. Proto je tao vlastně bodem na kruž-
nici vývoje a rozvoje přírody a věcí a jakožto bod
je centrem, jemuž přísluší název jak univerzum, tak
i věčnost.

up

35

K tomu, kdo představuje veliký obraz ( tao), při-
chází všechen lid. Lidé přicházejí a on jim neubli-
žuje. Přináší jim mír, klid, hudbu a pokrm. I poutník
se u něho zastaví.1
Když tao splyne s úst, je mdlé, bez chuti.
Je neviditelné a nelze je slyšet. V činnosti je
nevyčerpatelné.2


1. Kdo v sobě realizuje kvality tao, budí velkou
příchylnost u lidí klonících se k dobru. A tak tomu
je u skutečně prostých lidí. Ale od doby Lao-c´ se
i prostí lidé pokazili. Proto nyní bývá ten, kdo rea-
lizuje kvality tao, nenáviděn bez jakékoli zevní pří-
činy, často právě nejvíce lidmi na nejnižším stupni
společenského žebříčku. Takoví lidé totiž nejvíce po-
ciťují své instinkty a věří jim, a proto člověka s vyvi-
nutým tao opravdově nenávidí. Jiným je takový člo-
věk nepohodlný a nedovedou se s ním jinak vypořá-
dat, než když ho nějakým způsobem likvidují. Kdo
v sobě nosí výrazně se projevující tao, se to dovídá
z životní praxe. Proto se někdy uchyluje k ochraně,
kterou nachází v tzv. pokrývání se tamasem. Právě
tamas je kvalita, kterou lidé na nižším stupni mrav-
nosti a vyzrálosti na poli životních zkušeností mi-
lují, a proto je "pokrývání se tamasem neobyčejně
účinné. Ovšem z vyššího hlediska by této schopnosti
neměl člověk používat. Je v tom skryto nebezpečí,
že bude obhajovat svou zevní existenci a vrátí se
tak na začátek duchovní cesty (k realizaci tao), kde
se situace snadno obrací k tomu, že opět bude na-
stoupena cesta světského člověka, na níž se člověk
realizaci tao vzdaluje. Proto ti, kdo příliš úzkost-
livě nekontrolovali procesy, spjaté s vývojem k re-
alizaci kvalit tao, byli povětšinou zabiti světskými
lidmi, kteří k nim vzhledem k postupující jeho re-
alizaci vzplanuli nenávistí a posílali nenáviděné na
smrt.
Dosáhne-li realizace kvalit tao člověk výše spole-
čensky postavený, může ostatním lidem velmi po-
moci; nejvýše společensky postavený člověk může
pod vlivem kvalit tao zavést ve státě řád vysoké
a všeobecně prospěšné spravedlnosti. Tak to např.
učinil indický císař Ašóka.

2. Zpřístupnit tao a jeho kvality pochopení lidem,
kteří je neznají z vlastní zkušenosti, je takřka ne-
možné; v celém rozsahu jeho kvalit absolutně ne-
možné. Jak by totiž bylo možné zpřístupnit pocho-
pení kvality něčeho, co je až nadsmyslově klidné
a přece dává pohyb všemu? Mohlo by se snad říci:
tao je jako zrcadlící princip v bytí, který umož-
ňuje jak vnímání, tak i mrak tvůrčího procesu, který
tento princip zahaluje svou agresivní aktivitou.

up

36

Co je potlačováno, šíří se. Co je oslabováno, sílí.
Co je ničeno, rozkvétá. Kdo chce něco druhému ode-
jmout, jistě ztratí svoje. Vše to se nazývá těžko po-
chopitelné. Křehké přemáhá tvrdé, slabý vítězí nad
silnými. Ryba nemůže opustit hlubinu. Ostrou zbraň
nelze ukazovat ve státě lidem.


Tao je ve stadiu vývoje a rozvoje tvorů i fyzikál-
ních jevů slabé, protože je potlačováno jejich vehe-
mentním úsilím o zachování vlastní existence. Pro-
tože však zachovává svou kvalitu po celou dobu "vý-
vojové bouře tvorů a jevů, změní tendence jejich
jádra, které má povahu intelektu, a pak již tvorové
a jevy nastoupí cestu rozvoje tao. Tak je tao stráž-
cem všeho stvoření, které se zdá být jeho emanací;
posléze je vtáhne v sebe jako kvalitu totožnou se
sebou.
To je ono vznikání, trvání a zanikání kosmických
kategorií a jevů; cesta jejich rozvoje a vývoje, kdy
dochází k jejich odlišení, jsou jen perturbace, které
se udávají v mezích základní linie, omezené výstu-
pem stavu a opětným vstupem do tao.

up

37

Tao stále uskutečňuje nečinnost, není však nic, co
by nekonalo. Jestliže je budou urození a vládci za-
chovávat, pak se všechny bytosti budou samy mě-
nit. Když se těm, kteří se mění, zachce být činnými,
pak já je budu potlačovat prostým bytím, jež nemá
jméno. Nemající jméno - prosté bytí - nevyžaduje
nic pro sebe. Nejsou-li přání, přináší to klid a tehdy
se pořádek na světě sám ustaví.


Pravé sebevědomí "krále z boží milosti" je projev
tao ve stvořeném světě. Když se toto sebevědomí
nevybíjí ve vládě zvůle, stává se příkladem pro pod-
dané. Mezi lidem se objevuje dobročinnost; dobro
začne potlačovat zlovůli a na světě se začne žít lépe.
Ale Lao-c´ je duchovně osvícený mudrc. Ví, že i dob-
ročinnost, která se stává samoúčelnou, není správná,
protože vyvolává reakci opaku, zla. Proto poukazuje
na vyšší stupeň vývoje, kde se dobro spojuje s vy-
rovnaností a tedy nečinností, resp. absolutně neso-
beckou činností. To vede ke klidu, který navenek
vyvolává hlubokou spořádanost ve společnosti. A to
je nejzazší výsledek vypjatého projevu tao.

up

38

Protože člověk s vyšším te nekoná dobré skutky, je
ctnostný; protože člověk s nižším te nezanechává za
sebou dobré skutky, není ctnostný; člověk s vyšším
te je nečinný a působí nečinností; člověk s nižším te
je činný a působí s námahou; člověk "vyšší lidskosti
je činný a jeho činnost se uskutečňuje v nečinnosti;
člověk "vyšší spravedlnosti je činný a působí s ná-
mahou; člověk "vyšší úcty je činný a nikdo mu ne-
odpovídá. Tehdy nutí lidi k úctě. Proto se "ctnost
objevuje pouze po ztrátě tao, "lidskost po ztrátě
ctnosti, "spravedlnost po ztrátě lidskosti, "úcta po
ztrátě spravedlnosti.
"Úcta je příznakem malé důvěry a oddanosti. Je
počátkem zmatku.1
Vnější podoba je květem tao, počátek nevědomosti.
Proto velký člověk vyjímá podstatné a pomíjí ni-
cotné. Bere plod a odhazuje jeho květ. Dává přednost
prvnímu a zříká se druhého.2


1. Te je ctnost vždy ve dvojím aspektu. Vyšším
aspektem te je sebevědomí, vyplývající z realizace
a trvalé přítomnosti tao. Nižším aspektem te je
formální mravnost se všemi společenskými ohledy
a především s ohledy na dobrou pověst. Proto lidi
s vyšším te lze rozpoznat od lidí s nižším te. První
jsou totiž klidní a nevzrušitelní, protože přítomnost
nebo zřetelnost tao jim dává jistotu, že žijí v dobru.
Proti tomu druzí jsou stále puzeni k tomu, aby něco
činili jednak s ohledem na osobní prospěch, jednak
s ohledem na svou dobrou pověst. Snaží se uplat-
nit ve věcech spravedlnosti a chtějí za to být ctěni.
Není-li však přítomno tao, lidé nenacházejí důvodu
ctít je. Proto klesají dál a podle možnosti si úctu
vynucují. A potom začíná být situace nepřehledná.
Jsme nuceni ctít ty, kdo mají moc, protože to je je-
jich ctižádost. A tuto úctu si vynucují i rafinovaně
formulovanými zákony. - To je v lidském světě nej-
větším vzdálením se tao. Život se zakládá na forma-
litách a věcný duchovní podklad mu chybí. Lidé stále
více zpovrchňují a vzniká nebezpečí, že svou mravní
a duchovní bezcennost budou muset zaplatit nej-
horšími strastmi všeho druhu - válkami, nenávistí,
vzájemným ubližováním apod.

2. Nevědomost se má ke tvaru jako tíže k hmotě
nebo hmota k tíži. Proto je možno hledat moudrost
pouze v bezbřehém uvědomování. Ale kdo k tako-
vému uvědomování dospívá? - Pouze ten, kdo pře-
koná chtíče, které tak mocně zužují vědomí.
Je učební osnovou dosud tajných duchovních
nauk, aby člověk překonal stanovisko tvora, jaký
se orientuje jenom na předměty smyslových chtíčů;
aby tím vyprostil své vědomí z přesvědčení a zau-
jatostí, které jsou nerozlučně spjaty s vědomím ori-
entovaným do světa smyslových tvarů. Pak již vě-
domí (a dokonce i uvědomování) začne vystupovat
z obvyklých hranic a dotkne se oblasti nadsmyslové,
odkud eviduje svět a dění již jen jako pozorovatel.
A to je počátek moudrosti.
Moudrost již netrpí zaujatostmi, ba ani estétstvím.
Mudrc obrací zřetel pouze k užitečnosti věcí, ale jeho
měřítka užitečnosti jsou odlišná od běžných svět-
ských lidí. Jsou etická, protože mudrc má na mysli
rozvoj dobré karmy a tendence k ní spočívají v umír-
ňování žádostivosti na jedné straně a rozvoji všeo-
becného uklidnění bytosti na druhé straně. Proto
je "praktičnost mudrců úplně jiná než praktičnost
lidí světských. A přece je to praktičnost v pravém
smyslu toho slova.

up

39

To jsou tedy ti, kteří odedávna jsou v jednotě. Jed-
nota způsobila, že se rozjasnilo nebe, zpevnila země,
duch zjemněl, údolí rozkvetlo a že se počaly rodit
bytosti. Jednota způsobila, že se urození a vládci stá-
vají ve světě vzorem. To činí jednota.
Není-li nebe jasné, propadá se; je-li země vratká,
rozestupuje se; není-li duch bystrý, mizí; nekvetou-li
údolí, mění se v poušť; jestliže se věci nerodí,
zanikají; nejsou-li urození a vládci příkladem šle-
chetnosti, budou svrženi.1
Z nevznešených vyrůstají vznešení, nízké je zákla-
dem vysokého. Proto urození a vládci, kteří sami
sebe vyvyšují, nemají pevné (postavení). To se děje
proto, že nepovažují nevznešené za základ, z kterého
vyrostli. To je však klamná cesta. Když rozebereme
vůz, nic z něho nezbude. Nelze být drahocenný jako
jaspis, je třeba, abychom byli prostí jako kámen.2


1. Lao-c´ nazírá shodně s mystiky, že živé bytosti
jsou první příčinou rozvoje přírody do jejích půvab-
ných forem. Předpokládá, že přírodu stvořili bohové,
bytosti duchovního světa, které se mentálními silami
upínají na své nitro a vidí je jako plné jasu a absolut-
ního klidu. Takové bytosti se stávají tvůrci zevních
jevů, neboť tímto názorem vytvářejí jakési emise sil,
kvanta, která se mění v přírodu s tendencí k jevům
vegetabilním a animálním.
Nepředstavujme si, že tvůrcem jevů je pouze
makrokosmos. Duchovní faktory, zvané bohové,
a stejně tak lidé, jsou vlastně podsystémy makro-
kosmu. Pokud tyto podsystémy žijí pouze reflexivně,
tj. se zájmem o splnění osobitých sklonů a tužeb,
pak jsou jistě pouhými satelity jevů, jejichž "tíže
se zvýšila sebevládou. Sebevládou, která se proje-
vuje v nepoddajnosti vůči proměnám nebo rozvl-
něním, k nimž dochází v psychické oblasti každého
živého tvora. Právě tato nepoddajnost, která se musí
vyvinout v absolutní sebevládu, mění dráhy fyzikál-
ních kvant, která změny vyvolávají; tato kvanta se
tak dostávají do pohybu jako tvůrčí síly, které jsou
nadto ovlivněny přirozenou obrazotvorností toho,
kdo změnil jejich dráhu.
Lidé, kteří vnímají tao, takto působí jako centra
emisí kvant (fyzikálních), ovlivněných vlastně jejich
hypnoidními silami. Takovým způsobem se objevují
v kosmu tvůrčí podsystémy a ty, jak soudí i Lao-c´,
vytvořily přírodu, která nás především zajímá, totiž
přírodu vegetabilní. Na tom nic nemění skutečnost,
že v linii tvoření nacházíme vegetabilní přírodu jako
předcházející přírodě animální.

2. Jestliže jsme v předcházejícím mluvili o tvůr-
čím procesu, jak jej může poznat mystik, který kázní
analyzující mysli poznal tento proces, nesmíme za-
pomenout na to, že i tento mystik se zpravidla vyvi-
nul z běžného typu člověka. Takový tedy bývá původ
mystiků a stejně tomu je i se šlechtou v prozaičtějším
světě. I šlechta tkví svými kořeny v běžném lidství
a právě toho si má být vědoma. Neboť čím by byli
vládcové bez poddaných (rozebraný vůz)? - Na to
však vládci zapomínají. Proto se mentálně od lidu
odtrhují a tím v lidské společnosti vznikají věčné
antagonismy: vládci proti lidu a lid proti vládcům.
Za takových okolností se ovšem pořádek ve světě
neustaví; vládnoucí lidé - zejména ve státech dik-
tátorských - už nedokáží myslit v běžných lidských
pojmech (kámen), ale pouze v pojmech mezinárodně
politických (jaspis). Proto je lidská společnost pře-
devším v diktátorských státech nestabilní.

up

40

Protiklad je činnost tao, slabost je vlastnost tao.
Všechny věci ve světě povstávají z bytí, bytí se však
rodí z nebytí.


Tao věci rozrušuje a připravuje k vstřebání. Ne-
projevuje se však měřitelnou působivou silou. Proto
se uvádí jako slabé. V každém případě však působí
na hmotu rušivě, protože je univerzálním prázdnem,
které vším prostupuje a toto vše na sebe upozor-
ňuje.
Nebytí je nutné považovat za kosmický jev. Je to
potenciálně tvůrčí kategorie kosmu, fyzikální faktor,
který se může v místě kosmické prázdnoty "náh-
le manifestovat jako hvězdný oblak, z něhož pak
vznikají další zvláštnosti světa jevů. - Tyto zvlášt-
nosti jsou bytím. Bytí již pak plodí a rodí s ten-
dencí k přetváření; po dlouhých dobách se primi-
tivní formy přetvářejí ve formy vyspělejší, které se
zase kvalitativně přibližují k tao, v němž zanikají
jakožto v univerzu.

up

41

Moudrý člověk, který poznal tao, usiluje o jeho
uskutečnění. Vzdělaný člověk, který poznal tao, hned
je zachovává, hned je ztrácí. Nevzdělanec, který po-
znal tao, vydává je posměchu. Kdyby nebylo vydá-
váno posměchu, nejevilo by se tao. Je proto pří-
sloví: kdo poznává tao, podobá se temnému (a) ; kdo
vniká v tao, podobá se ustupujícímu (b) ; kdo je na výši
tao, podobá se zbloudilému (c) ; člověk vyšší ctnosti
se podobá prostému (d) ; velký vzdělanec se podobá
opovrženému (e) ; neomezená ctnost se podobá nedo-
statku ctnosti; rozšiřování ctnosti se podobá rozkrá-
dání ctnosti (f) ; skutečná pravda se podobá nedostatku
pravdy (g).1
Velký čtverec nemá úhly; objemná nádoba se
dlouho vyrábí; silný zvuk nelze uslyšet; velký tvar je
bez tvaru.2
Tao je (před námi) skryto a nemá jméno. Avšak
pomáhá (všem bytostem) a vede je k dokonalosti.3


1. Kdo je duchovně velmi vyvinut, váží si stavu,
v němž nejvíce vystupuje rovnováha a duch není sží-
rán touhami; to je stav tao. Zato méně duchovně vy-
spělý člověk si tohoto stavu váží po určitou dobu, ale
pak zase propadne světským touhám; v tu dobu mu
tao mizí. Člověk duchovně nejméně vyvinutý zábles-
kům stavu tao nerozumí; když se v něm projeví, ni-
kdy nezatouží žít stavy tao, protože mu připadá, že
jejich prožívání je závislé na mdlém rozumu. - Tao
však takové není. Stavy z jeho projevu zvyšují do-
stavující se kvalitu rozumu, neboť nepřítomnost za-
slepující vášně poskytuje lepší vhled do věcí; úsudky
pak bývají moudré, hluboké a situaci dobře osvětlu-
jící.

K citovaným příslovím:

a) Poznávání tao vede k mlčení, neboť zkušenost
ukáže, že právě mlčení činí tao zřetelnějším;
čím je tao zřetelnější, tím více člověk poznává
nebeskou spravedlnost, která je jako božský
strážce za vším děním. Člověk zpravidla žasne
nad pozadím všeho dění na světě. Náhle po-
chopí, že je moudré neplést se do ničeho a být
nanejvýš opatrný v úsudcích; posléze dospěje
k závěru, že nejvíce, co lze udělat pro dobro
světa, je rozvinout dokonale stav tao.

b) Jen po vnitřním ztichnutí se projeví tao.
A ztichnutí je jako ústup, protože souvisí se ze-
sílením světské nečinnosti, která je podmíněna
likvidací nekompromisních chtíčů.

c) Z absolutního hlediska vypadají všechny věci
i dění úplně jinak než z hlediska běžného. To
vede mudrce k jinak motivovaným činům. Ně-
kdy se takové počínání zdá být tzv. zdravému
rozumu jako pošetilé. Ale mudrc zná výsledek,
k němuž dospěje. Proto je jeho pošetilost jenom
zdánlivá.

d) Čím je člověk ctnostnější (mravnější), tím více
si uvědomuje, že se musí mentálně sžívat s lidmi
nejprostšími. Těch je totiž nejvíce. Když to
nečiní, vlastně se povyšuje, a proto již není
ctnostný.

e) Vysoké, avšak opravdové a nikoli školské vzdě-
lání nutí člověka k tomu, aby si nic o sobě ne-
myslel. To ho vede ke snaze rozumět si s lidmi,
to je dát i nejprostšímu člověku možnost vyjá-
dřit před ním své názory. Z toho vzniká zdání,
že je takový vzdělanec dětinský a že je ho
často třeba brát s rezervou. Pravý vzdělanec,
který rozhodně vyniká nad formálně vzděla-
nými lidmi, nikdy mravně neklesá, jako tak
často klesají oni, protože se vždy cítí vysoce po-
vzneseni nad všechny lidi. Ostatně to je úskalí
akademické vzdělanosti.

f) Nejvyšší ctnost člověku objasňuje smysl nalé-
havých nutností v životě. Proto moudrý člověk
jedná přirozeně a budí tak dojem, že ctnostný
není, protože se liší od extrémních moralistů;
ti některé ctnosti přehánějí a tím ze skutečné
ctnosti činí ctnost zdánlivou. Jenže lidé nemají
v tomto ohledu správnou míru a pokládají jen
přeexponované ctnosti za pravou ctnost. Tím se
jim zdá, že přirozená, a proto nejvyšší ctnost,
není ctností, nýbrž normálním způsobem ži-
vota.
Když mudrc někoho zasvětí do pravé ctnosti
a ten se jí začne řídit, lidé z uvedených dů-
vodů dospívají k názoru, že toto zasvěcení člo-
věka s přijatou pravou ctností o ctnost připra-
vilo. Nevědí totiž, že pravá ctnost v člověku
potlačuje a ničí rozpory, a stupňování zdánlivé
ctnosti, která konflikty zvětšuje, pokládají za
symbol rozvoje pravé ctnosti.

g) Žijeme ve světě relativních pravd, jakýchsi
společenských norem, neboť se nám zdá,
že pravda souvisí s dobrem. Ve skutečnosti
však pravda jevy pouze identifikuje. Vzhle-
dem k tomu je ve světle pravdy pohled
na svět drastický; světskému člověku se zdá,
že pravda musí vždy potvrzovat jeho názor
a především sloužit jeho zájmům. Skutečná
pravda jeho názorům a zájmům často odpo-
ruje. Proto se domnívá, že skutečná pravda
není pravda.

2. K poslední části věty: když si před sebe polo-
žíme vesmír, zdá se nám být bezmezný. Ve skuteč-
nosti však je soustavou silokřivek, které vždy tvoří
omezené prostory. Když tyto prostory klademe proti
sobě, máme zase univerzum a - tak se pravdy o ko-
nečnosti nebo nekonečnosti vesmíru nedopátráme,
ačkoli soustava silokřivek jasně napovídá, že vesmír
je omezený. Pro lidské oči a zkušenost je však neo-
mezený.

3. O povaze tao se již hovořilo. Ale povězme znovu:
tao je onou kvalitou, která se nám jeví jako prázd-
nota s tendencí vše vymezené absorbovat. A pro-
tože prázdnota je oblast nejvyšší svobody, vede tao
všechno touto tendencí k svobodě.

up

42

Tao rodí jedno, jedno rodí dvě, dvě rodí tři a tři -
všechny bytosti. Všechny bytosti mají v sobě jin
a jang, jsou plny čchi a tvoří soulad.1
Lidé opovrhují těmi, kteří sami sebe vyvyšují a na-
zývají se vládci a urozenými. Všechny bytosti sílí po
oslabení a slábnou, jsou-li posíleny.2
Lidé šíří své učení. I já se tím zabývám. Násilníci
a krutí neumírají přirozenou smrtí. Uvádím to jako
příklad ve svém naučení.3


1. Z prapůvodního všesvětového stavu vzchází va-
riabilní popudy, tj. fyzikální kvanta, jež se rozpadají
ve dva protikladné energetické jevy, vzhledem k fak-
toru času různých kategorií. Tyto jevy jsou prarodiči
všech jevů, které se nám dnes jeví jako univerzum
se všemi jeho vlastnostmi a rozvinutými kategori-
emi.
Všichni tito činitelé mají v sobě potenciální tvůrčí
energii, která dobře odpovídá makrokosmickému
stavu, totiž aktivní agens na jedné straně a modelo-
vatelný faktor pasivní. První agens je korpuskulární,
druhé vlnové. To je za prvé jin a za druhé jang; na-
pětí mezi nimi je čchi. Toto čchi vytváří styčné mo-
menty mezi oněmi dvěma. Tak je vytvářen soulad
mezi jednotlivými jevy stvoření, ale i napětí mezi
oběma, což je příčinou obnovující se nebo udržující
individualizace jevů.
Data, získávaná z vědeckého pozorování jevů, ne-
mohou nikdy vystopovat tvůrčí počátek kosmických
jevů. Tato data registrují postupné změny stavů živé
přírody, u člověka pak změny v psychické oblasti.
Když zaměříme pozorování na vlastní psychu a její
permanentní kontakty s tělem, pak se díváme na
prapočáteční stavy tvoření. Tyto stavy v dimenzích
prostoro - času umožňují identifikovat jak kladné
tvůrčí činitele, kteří kreslí skutečno, tak i záporné
činitele, kteří udržují v běhu času tyto kresby, a ko-
nečně též "prostor , na jehož těle je možno tyto
kresby provádět. Tak je mudrc vyzbrojen pro sto-
pování tvůrčího procesu; ostrým a dobře abstraho-
vaným pozorováním se stává divákem tohoto pro-
cesu.

2. Pověřování zástupců lidu by mělo vzejít z pře-
vahy mravnosti a moudrosti pověřovaných. Takové
osoby by měly být svým voličům nebo volitelům
známé. Společenský život dneška to však neumož-
ňuje z jednoduché příčiny - pro rozvrstvení lidí.
Proto se ujal jiný způsob pověřování zástupců lidu:
jsou většinou profesionální politikáři a svůj mandát
získávají demagogickými řečmi v přesvědčení, že
každý musí nabízet něco takového, co nejvíce vy-
hovuje nadměrným a nesplnitelným žádostem jeho
voličů. To samo je ovšem mravní defekt, který úzce
souvisí s tím, že zástupce lidu pak v úřadě nebere
přání voličů vůbec v úvahu a tak se postupně od
nich izoluje. Později se tito tzv. zástupci lidu stá-
vají izolovanou třídou, která dělá politiku, zatím co
národy nesou břemena politikaření svých zástupců.
A tu je začátek napětí mezi národy a jejich vládami.
V kritických okamžicích dochází k revolučním je-
vům, jež ovšem stejně nemohou nic vyřešit, protože
problém výběru zástupců lidu není vůbec dotčen. -
Oslabovaný lid tedy zesílí a oslabení zástupci lidu
zase získají na síle. Tedy nic než dění, při němž je
stále někdo obětován a stále někdo jiné obětuje.

3. Lao-c´ je tu velmi stručný. Uvádí, že si plně
uvědomuje nespočetnost teorií, které lidi vyhlašují
jako své učení tu méně hlasitě, tu zas hlasitěji, nebo
s menší či větší možností jeho rozšiřování. On sám
nakonec své učení zužuje na poučky, že se násilí
a krutost nevyplácejí. Násilí a krutost se prosazuje
vždycky, jakmile zástupci lidu netlumočí a neplní
jeho přání, nýbrž mu vládnou. U demokratických
vlád je to méně výrazné nebo sporadické, kdežto
u diktatur velmi výrazné. Nemůže-li lid takovou
vládu svrhnout, nenávidí ji alespoň. A vlády by si
měly uvědomit, že takovýto stav není cesta k míru.
Nebo je možné, že si to uvědomují, ale v zajetí svých
politických dogmat a pochybné morálky jdou dále
cestou, o které mohou vědět, že je špatná. A dikta-
tury existují od nepaměti. Císařské, královské, ne-
šlechtické a teď dokonce i "lidové . Proto není vý-
hled na mír a spořádaný život. Lao-c´ by si tedy
mohl i dnes velmi stěžovat.

up

43

Nejslabší vítězí na světě nad nejsilnějšími. Nebytí
proniká všude. A nyní, proč vím, jaký je prospěch
z nečinnosti. Není nic na světě, co by bylo možno
srovnat s učením o mlčení a s prospěchem, jaký je
z nečinnosti.


Nečinný je slabý. Ale když je nečinnost provázena
tichým zahloubáním, v němž se člověk s ostře bdě-
lým vědomím zaměřuje na procesy, odehrávající se
v jeho bytosti, pak poznává. Takto získané poznání
je Herkules ve světě mocí. Poznávající člověk, který
je osvěcován postřehy niterného dění, má sílu změ-
nit svět, jehož cesta je určena názory lidstva. Ty
jsou velmi snadno ovlivnitelné pevnou a stabilně
udržovanou myšlenkou jednotlivce. Takový jedinec
je neviditelný a neuchopitelný revolucionář, kterého
často vlády cítí, jehož však nemohou postihnout exe-
kutivní mocí.
Než katolictví, nakloněné císařství, ztratilo svou
moc i říši, byla tu takováto revoluce. Je možné, že
začala jedincem, ale rozhodně pokračovala tichou
vzpourou názorů lidí, kteří se vymanili z uniformity
názorů, jakou zavedlo císařství, byť se i tyto názory
vyvíjely. Tak se připravovala půda pro změnu po-
měrů. Jenže tuto revoluci nedělali mudrci, nýbrž ne-
spokojenci. Proto nevznikl "nový šťastný svět , byly
jen vyměněny stráže moci. A ty zase proti sobě vy-
volaly revolucionáře, kteří přivedou na scénu nový
svět se stejnými nedostatky. Proč? - Svět nesmí být
tvořen chtíčem, nýbrž moudrostí. Zatím chtíče zatla-
čují moudrost do pozadí a moudří poznávají, že je
lépe realizovat "vyvanutí (spásu) než se míchat do
čarodějné kuchyně světa; v ní se stejně nic jiného
"neuvaří než konglomerát potlačujícího aparátu
a potlačovaného lidstva. Nebo se snad od středo-
věku něco změnilo? Despotismus se prosazuje pouze
jinými prostředky. A lidé skutečně trpí a stráže moci
jim to utrpení vkládají na bedra. Tedy nic nového
pod sluncem.

up

44

Co je nám bližší - sláva nebo život? Co je dražší -
život nebo bohatství? Co tíže přežijeme - nabytí nebo
ztrátu? Kdo mnoho šetří, utrpí velké ztráty. Kdo
mnoho hromadí, utrpí velké škody. Kdo zná míru,
nesetká se s nezdarem. Kdo zná hranice, tomu ne-
hrozí nebezpečí. Stává se věčným.


Kdo se snaží dosáhnout bohatství, cti a moci, musí
počítat s tím, že se jeho pozice stane vratkou, na
rozdíl od pozice, jakou má, když se udržuje na nižší
nebo střední společenské úrovni. Ale je už lidskou
vlastností snažit se došplhat nad všeobecnou spo-
lečenskou úroveň. Jeden touží po moci, druhý po
cti, třetí po bohatství. A když potom usiluje dosáh-
nout svého cíle, začne vytvářet nerovnováhu. Při-
spěje k vzniku buď ovládaných, nebo opovrhova-
ných, nebo chudých. Pokud tato nerovnováha ne-
dosahuje kritických mezí, je všechno v pořádku. Ne-
boť se nikdy nepodaří lidstvo nivelizovat. Proto je
možno ctižádost ukájet, ale má to mít míru. To zna-
mená, že moc má být ohraničena snahou pomáhat
jiným, čest snahou přispívat k osvícení jiných a bo-
hatství ke snaze řídit oběh směnných hodnot tak,
aby to pomáhalo celku. Jinými slovy bohatý člo-
věk by měl jiným tak pomáhat, aby si pak sami
mohli pomoci. - Když se tím ctižádostiví lidé neřídí,
vznikají společenské antagonismy, které zničí mír ve
světě. Ostatně by mělo být nejvyšším cílem každé
ctižádosti přispět své vnitřní přirozenosti k tomu,
aby se mohla uvést do kontaktu s tao; přítomnost
tao činí člověka věčným.

up

45

Veliká dokonalost se podobá nedokonalosti, její pů-
sobení je nekonečné; veliká plnost se podobá prázd-
notě, její působení je nevyčerpatelné. Veliká přímost
se podobá křivosti; velký důvtip se podobá hlouposti;
velký řečník se podobá koktavému.1
Pohyb přemáhá chlad, klid přemáhá žár. Klid vy-
tváří pořádek na světě.2


1. Nejvyšší a nejnižší stavy jsou si velmi podobné.
Např. nevzrušitelnost tupce a mudrce. Ovšem po-
stoj obou je rozdílný. Tupec není schopen obsáhnout
to, co by ho mělo podle obvyklých měřítek vzrušit,
kdežto mudrc to překonává pochopením. Ale pro-
tože si obojí je podobné, běžný člověk není vždy
s to jejich rozdílnost pochopit, leda když pečlivěji
sleduje reakce obou na tutéž věc. Jenže běžný člo-
věk se nad ničím příliš nezamýšlí. Je velmi těkavý
a pozastavit se nad něčím považuje za ztrátu draho-
cenného času, jehož veskrze využívá k tomu, aby po-
sloužil svým osobitým touhám. Proto mudrci bývají
od lidu izolováni. Zpravidla však bývají jako v kraji
ztracená studánka. Osvěžují moudrostí ty, kdo do-
spěli k momentu vnitřního a zkušenostního vývoje,
kdy se již nad životem začnou zamýšlet. Mudrci ta-
kového člověka poznají a podle okolností ho poučí
k jeho dobru. Tak se stávají užitečnými. Kdyby ne-
bylo lidí dospívajících k momentu zamyšlení nad ži-
votem, mohli by mudrci propadat smrti, protože by
byli zcela neužiteční světu.

2. Lidé i příroda jsou ovládáni třemi kvalitami.
Nehybností, pohybem a rovnováhou. Nehybnost
(chlad) je nejnižší stav a je symbolizována tupostí
(duševní). Vývojem je tento stav překonáván, až se
přejde od nehybnosti k pohybu nebo činnosti (žár).
Lidé ovládnutí touto kvalitou překonali lenost, která
je tak výrazná u typů ovládnutých kvalitou nehyb-
nosti. Ti lidé mají stále co na práci, ale jejich činnost
je motivována z hlavní části tím, aby sloužili sobě,
svým touhám. Když konečně pochopí, že pro pře-
míru nepřestávajících tužeb je lépe se takto motivo-
vané činnosti vyhnout, dospívají k třetímu stupni,
kde působí kvalita rovnováhy. Na tomto stupni člo-
věk poznává, že všechno běžné snažení je vlastně
hemžením se na smetišti světa a že ho opravdu není
třeba k tomu, aby šťastně žil. Tímto poznáním za-
kotví v klidu, který uděluje moudrost, protože pod-
miňuje vzrůst a vývoj nazírací vlohy, zvané zřec.
Zřec je totožný s tao. Jeho projev v člověku pů-
sobí konejšivě až za hranice osobnosti, která k jeho
projevu dospěla; člověk s rozvinutým zřecem (tao)
přispívá mnohým způsobem k vzniku pořádku na
světě.

up

46

Chová-li země tao, koně hnojí půdu; není-li v zemi
tao, váleční koně se pasou na polích. Není většího
neštěstí než neznat hranice své vášně a není vět-
šího nebezpečí než bažit po získání (bohatství). Kdo
se umí spokojit, bude vždy spokojen (se svým živo-
tem).

Nevládne-li ve státě lidu moudrost, ale bezuzdná
chtivost moci, není možný mír. Podle stupně chti-
vosti těch, kdo vládnou, mohou občané státu nést
břímě finančního zatížení, bídy nebo války. Válka
sama je výsledkem nemírněného chtíče těch, kdo
vládnou ve státě. - Proti těmto problémům vzni-
kajícím z mravních hodnot vladařů existuje zdroj
pokoje a štěstí (pokud štěstí existuje), pramenící
ze spokojenosti každého občana ve státě. Lidé se
však domnívají, že spokojenost musí být podmí-
něna splněním jejich tužeb. Ale není tomu tak. Před-
měty tužeb, ba i potřeby jsou zcela abstraktní po-
jmy. Hodnotíme-li velmi kriticky to, co jsou potřeby
nebo předměty tužeb, pak poznáváme, že všechno
může být redukováno na požadavek nasycení, oša-
cení a bydlení. S tím jistě souvisí rozvoj průmyslu,
ale je otázka, zda je třeba i osobních automobilů;
a jistě není třeba vojenských letadel, tanků, děl a do-
konce ani orbitálních raket, leda toužíme-li druhého
si podrobit. Ale tu již vzniká ďábelská paráda vá-
lečných prostředků, které musely být vynalezeny,
protože touhy vládnoucích lidí nebyly omezovány.
Lid za to musí platit bídou, potem a krví. Propa-
ganda sype lidem písek do očí a pak jim pomáhá
najít viníka všeho zlého. Víme však dobře: viník je
v neomezovaných tužbách vládců, především těch
nekontrolovaných lidem, tedy diktátorů.

up

47

Mudrc poznává svět, aniž vyšel ze dveří. Aniž
vyhlédl z okna, vidí přirozené tao. Čím dále jde,
tím méně poznává. Proto moudrý člověk nevychází,
avšak poznává. Jmenuje (věci), aniž je viděl. Aniž
činí, tvoří.


Nejhlubší a nejkvalitnější poznání pramení ze se-
bepozorování, které musí směřovat k bytosti du-
ševně zcela uvolněné a nikoli v některých nebo mno-
hých směrech omezované. V naší vlastní bytosti
totiž existují procesy, které jsou odrazem procesů
v kterékoli bytosti, a proto poznat je a vyhodnotit
znamená poznat a vyhodnotit dění ve světě.
Tato cesta k poznání je lidem nepochopitelná.
Předpokládají, že poznání může vznikat pouze z po-
zorování vnějších jevů; přitom je psychologicky zcela
jasné, že takové pozorování může informovat pouze
o jevech jako faktech, nikoli o jejich vnitřních pří-
činách. Vnitřní příčiny jsou stopovatelné jen ve
vlastní bytosti. Dokonalým sebepozorováním mů-
žeme odhalit mechanické, tj. karmické pohnutky,
které vedou k činům, a velice dobré pozorování pro-
nikne až k prapůvodům těchto pohnutek a samo-
zřejmě i činů. Člověk zjistí, že v jeho atavistické
části bytí existují chtíče, které jsou příčinou pohnu-
tek v podvědomé části bytosti, a že tyto podvědomé
pohnutky atakují vědomí, které se pak chápe myš-
lenky vykonat ten či onen čin. Když takový člověk
dále analyzuje svou bytost až v hlubinách podvě-
domí (kam začne pronikat stále se opakující sna-
hou dobře sebe pozorovat), zjistí, že základna by-
tosti, v níž existují chtíče a odkud se pak vyno-
řují i pohnutky, tkví vlastně ve fyzikální prázdnotě
tao, které je vlastní nejen jeho bytosti, ale i celému
kosmu. Pak pozná tao jako zrcadlící princip všeho
dění a v této odrazové desce nachází nejen dění,
tj. činy bytostí, ale i jejich pohnutky, které mohou
být lidské, božské nebo démonické.
Tak aniž člověk vyjde ze dveří, může najít moment
pohnutek, činů i kvalitu tao. Posléze se přesvědčí,
že se všechny tři uplatňují všeobecně; v tomto mo-
mentu mu vzchází moudrost, která není omezena,
ale vztahuje se na všechen svět, jeho bytosti a dění.
Navíc pak zjistí, že tohoto pohledu do světa a života
nelze vůbec nabýt tím, že by za poznáním šel do
světa, protože v takovém případě je vyzbrojen pouze
smyslovým viděním a to mu umožňuje vidět toliko
masku a nikoli obsah jevů. Proto dokonalé sebepo-
zorování je nejlepší prostředek k nabytí moudrosti,
i když mu chybí akademický ráz.

up

48

Kdo se učí, zvětšuje každým dnem (své vědomosti).
Kdo slouží tao, den ze dne zmenšuje (svá přání). Za
neustálého omezování dospívá (člověk) k nečinnosti.
Není nic, co by nečinila nečinnost. Proto se opano-
vání země uskutečňuje vždy v nečinnosti. Kdo činně
zasahuje, není s to zmocnit se země.


V příboji fyzikálních vln přání tao mizí. Proto ten,
kdo se chová tak, aby si tao nebo jeho kvality zpří-
tomnil ve vědomí, přání omezuje. Tak tao nabývá
vlády a přání přestávají. Když přání přestávají, pře-
stává i chtěním podněcovaná činnost. Není-li tu ta-
kové činnosti, považujeme to za nečinnost. Ale ne-
činnost nemusí vždy znamenat tupost. Pokud není
tupá, pak může nečinnost být uplatňující se tvůrčí
činností. Jenom takováto činnost umožňuje ovládat
všechno, co Lao-c´ nazývá zemí, ale co ve skuteč-
nosti je případně jen naším vlastním tělem, případně
hmotným světem. A této vlády nedosáhne nikdo,
kdo se o to pokouší tím způsobem, že chce ovládnout
činnost a nikoli přání. Činnost je totiž jako elektro-
motor v běhu, přání jako elektrický proud. Když jde
o silný elektromotor, lze ho zadržet velikou silou, ale
mechanismus se tím může poškodit. Když se přeruší
přívod proudu, motor se sám zastaví.

up

49

Mudrc nemá vlastní srdce. Jeho srdce se skládá
ze srdcí lidu. Dobrým činím dobro a nedobrým též
přeji dobro. To právě je ctnost, která se zrodila z te.
Upřímným věřím a neupřímným též věřím. To právě
je upřímnost, jež pramení z te. Moudrý člověk žije
na světě klidně a do svého srdce ukládá mínění lidu.
Pohlíží na lid jako na své děti.


Mudrc tedy nemyslí na sebe, ale zajímá se o po-
třeby ostatních. To vyplývá z toho, že poznává spja-
tost své bytosti se všemi živými tvory. Ví, že když
se někdo zabývá úmyslem jiným ubližovat, ubližuje
vlastně sobě, protože svou bytost nalaďuje pro zlo,
které tak k němu nachází přístup. Pouze lidé zlí trpí.
Nosí zlo v sobě a zlo je pronásleduje. Z toho se mudrc
poučuje o tom, že je nezbytné konat dobro. Ale ko-
nání dobra skutky nelze klást na první místo. Přede-
vším je nutno zaměstnat mysl a cítění dobrem, které
se má přát všem bytostem. Tím dochází k přeladění
bytosti na dobro a bytost se postupně stane řečištěm
dobra. - Když se v bytosti nevynoří ani stopa zlého
a dobro ve formě přání a spolucítění s druhými by-
tostí neomezeně proudí, pak zlo již nemá k člověku
vůbec přístup. Pokud se to nestane, může být i ten,
kdo v sobě nosí pouze dobro, postihován zlem. Je
prostě šrávakou (žákem) a jako šrávaka musí splácet
karmické dluhy, které nyní vyplývají s doznívajícím
naladěním na zlo. Stopa zla tedy stačí na to, aby se
ve vhodných okamžicích zlo vzdulo a postihlo i toho,
kdo se již od zla odvrátil.
Když se člověk od zla zcela odvrátí, rozvinulo se
v něm te. Te bytost uchvacuje a nutí ji jít cestami
dobra. Proto mudrc věří těm, kdo důvěru zasluhují,
i těm, kteří ji nezasluhují. To však neznamená, že
pravý mudrc bude podveden. Spíš se může stát, že
ten, kdo důvěry nezasluhuje, změní své stanovisko
a přikloní se k pravdě. Takovéto zázraky "obrácení
hříšníků se přiházívají. Síla mudrcovy ctnosti vy-
tváří oblast pravdy, jejímuž vlivu propadají přede-
vším slabé nedůvěryhodné povahy, ale jindy i silné
nedůvěryhodné povahy. Tak se může mudrc stát po-
žehnáním pro lidskou společnost, i když jeho vliv je
pro běžného člověka nezřetelný.

up

50

(Bytosti) se rodí a umírají. Z deseti lidí tři (spějí)
k životu, z deseti - tři lidé k smrti. Z každých deseti
ještě tři lidé umírají pro svoje skutky. Proč je tomu
tak? To pramení z toho, že touží příliš po životě.
Doslechl jsem se, že ten, kdo umí opanovat ži-
vot, nebojí se ani nosorožce ani tygra, když kráčí po
zemi, nebojí se ozbrojených vojáků, jde-li do bitvy.
Nosorožec nemá, kam by mu vpíchl svůj roh, tygr
nemá, kam by mu zaťal své drápy, vojáci nemají,
kam ho zasáhnout svým mečem. Proč je tomu tak?
To pramení z toho, že pro něho není smrt.


Touha po životě skutečně člověku zkracuje život.
Nutí ho činit opatření jak ho zachovat. Tím často
zasahuje do života jiných lidí a oni k němu vzpla-
nou nenávistí, která někdy působí reálně, jindy jako
kletba, která vytváří podmínky pro vznik neštěstí.
To právě mudrc ví, a proto ze sebe vyhlazuje touhu
po životě. Když se mu ji podaří vyhladit, přestane
jiným ubližovat; když jiným neubližuje, odsouvá od
sebe veškeré nepřátelství, které ukracuje život. To je
vlastně prostá a přirozená sugesce. Ježto v sobě ne-
nosí touhu po životě a jeho mysl je proto plna míru,
tlumí u druhých každý vznět, který by ho ohrožoval.
Nosorožec zapomene být vznětlivý, tygr právě nemá
hlad, když takový mudrc kráčí v jeho blízkosti, a zlo-
syn v něm ani po pečlivém zkoumání nemůže najít
nenávist, která má být potrestána. Dokonce ani ži-
vot ničící síly kosmu (fyzikální) nenajdou v jeho by-
tosti záchytný bod, aby se mohly uplatnit. Je však
nutno připomenout: ctnost nebažení po životě musí
uzrát. Mudrc musí touhu po životě vyhladit nejen
ze své mysli, ale vůbec z celé bytosti. Nesmí dovolit,
aby tato touha zůstávala skryta kdesi v nějakých
složkách jeho bytosti. Musí být této touhy zproštěn
úplně. Na nižší úrovni se to jeví jako hluboká apa-
tie ke každému předmětu, který je schopný vyvolat
v lidech touhy, a na vyšší úrovni jako naprostý klid
při různých životních nahodilostech, které se jiným
jeví jako ohrožení života. Kdesi bylo řečeno: "Staří
v klidu žili, v klidu umírali. A to právě byli nesmr-
telní. Jak to? Zachovali si v dobrém stavu své denní
vědomí až do posledního okamžiku života. V tomto
životě tedy pro ně smrt nenastala. Smrt se vůbec
nezmocní toho, kdo žije do posledního okamžiku ži-
vota, neboť jistě překlene moment katastrofy, který
nazýváme smrtí.

up

51

Tao rodí (věci), te (je) vyživuje. Věci nabývají
tvaru, tvary se naplňují. Proto není věci, která by
nevyvyšovala tao a nevážila si te. Tao je vzne-
šené, te úctyhodné, protože nepřikazují, ale řídí se
přirozeností.1
Tao rodí (věci), te je vyživuje, pěstuje, vychovává,
zdokonaluje, činí je zralými, opatruje je, zachovává.
Tvořit, ale nepřisvojovat si, vytvářet, ale nechválit
se a v postavení staršího nerozhodovat, to sluje nej-
hlubší te.2


1. Každá bytost potenciálně lne ke kvalitě tao,
onomu stavu klidu, v němž pocit štěstí vyvěrá z vy-
rovnanosti. A protože tao vystupuje pouze v souvis-
losti s te, váží si každá bytost i te. Potenciálně. Na
povrchu jsou lidé zaujati smyslovými věcmi, které
působí na složku zvanou prahmat, to je vlastně ata-
vistické cítění. Proto se orientují na jejich získávání
a - v tomto ohni chtíče se tao i te stávají nezřetel-
nými. Teprve když člověk duchovně (karmicky, zku-
šenostně) dozrává, vznikají v něm neujasněné touhy
po realizaci stavu duševní rovnováhy; později se do-
vídá, že je dosažitelný pouze zřeknutím se světa,
tj. orientace na předměty, k nimž se upíná touha po
smyslovém prožívání. Když dospěje tak daleko, že
se světa skutečně zřekne, kvality tao se mu stanou
blízkými; pak najednou pozná, že všechno světské
snažení, ať bylo podmíněno primitivními životními
názory, nebo názory pokročilejšími, vyvěralo vlastně
z toho, aby se člověk ke kvalitám tao přiblížil a usku-
tečnil je.
Poznání smyslu světského snažení se však už ne-
týká pouze osoby, která se k tao přiblížila a pak je
uskutečnila. Takový člověk pozná, že už překonal
orientaci na svět, ať již zcela primitivní, nebo moti-
vovanou vyššími zřeteli; že již prošel oběma stupni
vývoje zkušeností, i když si třeba nevzpomíná, že
jimi prošel v tomto životě. Tak dospěje k poznání
reinkarnace, které vzniká z přímého poznání nebo
je odvozeno ze zjištění, že zkušenosti primitivního
stavu v něm dřímaly jako strusky dávných věků.
Jejich bezprostřední vztah k jeho nynějšímu bytí je
mu důkazem, že je získal přímo svým denním vědo-
mím a že tyto zkušenosti jen zapadly do podvědomí
s nějakou jeho zaniklou existencí. Poznání zákona
reinkarnace proto není otázkou víry, ale postřehu
každého, kdo dospěl k projevu kvalit tao vlastním
snažením.

2. Mudrc je činný proto, že zjistil, že získal tělo
prostřednictvím skutků nebo činnosti. Tělo získané
tímto způsobem člověka zavazuje, aby byl činný. Ne-
boť není-li činný, jeho existence se octne v demolič-
ních tlacích; projeví se duševní úpadek, obtíže s tě-
lem. A kdo dohlédne až za okamžik smrti, pozná,
že nečinnost je cesta k rozpadu individuality, jemuž
není vystaven nikdo, kdo je nezištně činný. Z tohoto
poznání vyvěrá snaha mudrce být intenzivně činný.
Protože však poznává, že i činnost může být zatem-
ňující, je činný naprosto nesobecky, tj. pro činnost
samu. Taková činnost má úzký vztah k te, protože
stejně jako zříkání se světa zvýrazňuje tao. Proto
mudrc činností tao dosahuje, kdežto běžný člověk je
ztrácí. Dosahovat tao je podmíněno přítomností te,
ztráta tao je podmíněna nepřítomností te, čili pří-
tomností sobectví v činnosti.

up

52

Na zemi je počátek a ten je zemskou látkou. Až
bude poznána matka, pak bude možno poznat i její
děti. Jsou-li již známy její děti, pak je opět nutno
rozpomenout se na matku. Tehdy nebude (člověk)
do konce života v nebezpečí. Zanechá-li svých přání
a osvobodí se od vášní, pak nebude do konce života
unaven. Když povolí svým vášním a pohrouží se do
svých záležitostí, nezachrání se (před bědami). 1
Vidět nejnepatrnější se nazývá jasností. Zachová-
vání slabosti se nazývá mocí. Užíváme-li jeho záře,
učiníme je ( tao) opět jasným. Tehdy nestihne (člo-
věka) do konce života neštěstí. To se nazývá zacho-
vávání stálosti.2


1. Zemská látka je výraz pro prahmotu. Proje-
vuje se ve formacích substancí, které jsou kategorií
fyzikálních kvant již spíše chemické povahy. Tedy
cosi jako protoplasma, avšak rozptýlená v prostoru
nebo v hmotách země. Z té vzniká všechno živé, totiž
stejně vegetabilní jako animální. Proto se nazývá
matkou. Přírodní útvary jsou její děti. Když za pří-
rodou najdeme prahmotu, jsme již dost vyspělí, aby
nám byla jasná činnost tao. Činnost, resp. emise tao,
jsou mostem mezi tao a prahmotou. Kdo je přiro-
zeným uvědomováním umístěn na tomto mostě, žije
šťastně jako první lidské bytosti, o nichž se soudí, že
to byli na zemi sestoupivší bohové. Stav těchto by-
tostí nevylučoval orientaci na jevy světa. To proto,
že neměly naše zkušenosti, které jsme získali vlivem
překonávajících sil světa. A orientace na jevy světa
byla příčinou vzniku chtíčů. Jejich vznik je před-
zvěstí běd. Když budou chtíče překonány, vrátí se
člověk do stavu prvních lidských bytostí, tj. do stavu
nevinnosti; v tomto stavu pozná to, z čeho příroda
vznikla (matku), a za ní objeví tao. Tak dospěje ke
spáse.

2. Nejnepatrnějším se zde myslí subtilní pro-
cesy v bytosti, které může člověk pozorovat až
potom, kdy se jeho pozorování stane velmi do-
konalým stálým cvičením pozornosti, obrácené na
vlastní bytost. Když se to podaří, jeho postřeh se
zvýší tak, že ho můžeme považovat za jasnozřivce.
A přesné zaměřování pozornosti, při níž se přísně
potlačuje každý pokus obrazotvornosti vytvářet ab-
straktní obrazové asociace, činí jasnozření věcným.
Člověk svými postřehy vniká hluboko do skuteč-
nosti.
Uvedený druh postřehů je velmi citlivý na psy-
chické stavy. Člověk je ztrácí ihned, jakmile ze-
sílí jeho zájem o svět. Proto musí zachovávat "sla-
bost , tj. zdržovat se přirozených elementárních zá-
jmů o svět. Pak bude dost silný, aby setrval na
výši dokonalého (nezaujatého) pozorovatele, tj. jeho
moudrost (tao) bude zachována. A jasnozření mu
bude k užitku. Ačkoli snad nebude vidět obrazy
po způsobu různých "vidců , bude přece pozorovat
mnohé z užitečných pravd, které mu často umožní
vyhnout se zlým osudovým nahodilostem. Tak se
stává jasnozření, pramenící z prohloubení přiroze-
ných postřehů, velmi užitečným a může přispívat
k nalezení nejvyšších pravd, tj. pravd filozofických,
které objasňují vznik světa i zákony, jimiž se tvoření
světa řídí.

up

53

Kdybych ovládal vědění, šel bych po velké cestě.
Jediná věc, které se bojím, je činnost. Veliká cesta
je úplně rovná, avšak lid miluje pěšinky.1
Utápí-li se dvůr v přepychu, pole jsou plna ple-
vele a sýpky jsou zcela prázdné. (Urození) se odívají
do skvělého šatu, nosí ostré meče, nejsou spokojeni
s (obyčejnou) stravou a hromadí přílišné bohatství.
Vše toto se nazývá loupež a chlouba. Je to porušo-
vání tao.2


1. Mudrc, který zná tao, může jít po velké cestě
(světa), jestliže obdrží zasvěcení, které mu umožní
zachovat tao i v nárazech, jakým je vystaven, když
se vmísí mezi lid a reaguje na jeho problémy i jed-
nání. Toto zasvěcení jistě není tajné, i když se ni-
kde o něm nic nepublikuje. Jde prostě o to, že ten,
kdo takové zasvěcení podstupuje, musí nejdříve po-
znat a natrvalo si své vědomí tao zpřítomnit a pak
se pomalu vracet do světa, tj. zúčastňovat se dění
v něm. To se musí dít tak, že jakmile mu ve víru
světského dění začne tao mizet, musí se okamžitě
stáhnout do ústraní, kde musí tao zase nejvýš zvý-
raznit. Když se to podaří, musí se zase vrátit do
světa a opět z něho ustoupit, až se naučí pohybo-
vat se ve světě a jednat tak, že tao zůstane nejvýš
výrazné, i když se naplno věnuje světu a světskému
dění.

Když se to podaří, dosáhl člověk zasvěcení, které
ho opravňuje přivlastňovat si titul "extremista .
Extremita se jeví v jeho životě dost zřetelně. Je
totiž stejně světský jako duchovní, zřecem (snílkem)
stejně jako tvrdým realistou, rozjímavým stejně jako
ohnivě činným ve světě.
Na tomto stupni může být stejně vladařem jako
člověkem úspěšným ve světě, filozofem stejně jako
praktikem. Jen proces tohoto zasvěcení je velmi ná-
ročný. Je to zřejmé z toho, že jeho výsledkem je
síla, snad osobnosti, snad všestranná. Jinak to je
ona velká, rovná cesta.

2. To se nemusí vztahovat pouze na císaře staré
Číny, ale na každou autokracii a diktaturu. Kde vla-
daři nejsou kontrolováni zástupci lidu nebo kde je
taková kontrola pouze pláštíkem demokracie, všude
je mezi lidem bída. V císařstvích a některých krá-
lovstvích jsou národy zatěžovány náklady na přepy-
chový život vladařů, v diktaturách náklady na po-
litiku svých vůdců a samozřejmě v určité míře i na
jejich nákladný život. A v obou případech jsou ná-
rody izolovány od ostatního světa nebo se nepodpo-
ruje rozvoj národního hospodářství. Neboť všichni
autokrati se především starají o sebe a zaostalost
národa se jim dobře hodí k silnějšímu pocitu osobní
bezpečnosti.
Ale ať již jde o takto si počínající vladaře, nebo
o tak liberální hospodářství moderní lidské společ-
nosti, které podnikatelům umožňuje bohatnout bez
omezování, vždycky jde o loupež a neomezenější
prostředky ve vládcích probouzejí chloubu. A to je
známka nepřítomnosti tao, ať propaganda takových
zřízení jakkoli mnoho mluví o svém cíli dospět s ce-
lým národem k blahobytu. Tao totiž ujasňuje, že
blahobyt může být pouze tam, kde ani moc ani bo-
hatství nemohou přejít do několika málo rukou. Tak
tomu však bude vždycky, když tao jakožto otec te
(ctnosti) nebude kladeno ve společenském životě na
první místo.

up

54

Kdo umí pevně stát, toho nelze svrhnout. Kdo se
umí opřít, toho nelze srazit. Synové a vnuci jej cho-
vají ve věčné paměti.1
Kdo v sobě zdokonaluje ( tao) u toho se ctnost
stane upřímnou. Kdo zdokonaluje ( tao) v rodině,
u toho se ctnost stane hojnou. Kdo zdokonaluje
(tao) ve vsi, u toho se ctnost stane širokou. Kdo
zdokonaluje ( tao) ve státě, u toho se ctnost stane
bohatou. Kdo zdokonaluje ( tao) na zemi, u toho se
ctnost stane všeobecnou.2
Podle sebe lze poznat jiné; podle jedné rodiny lze
poznat jiné rodiny; podle jedné vesnice lze poznat
ostatní; podle jedné říše lze poznat jiné; podle jedné
země lze poznat celý svět. Odkud vím, že svět je ta-
kový? Právě dík tomu.3


1. Toto se týká kvality tao. Má-li ji člověk pevně
před sebou, žádná věc ho nepřivede z míry. To ovšem
znamená, že především oko se musí starat, aby tao
nezmizelo z jeho dohledu. Pak bude velmi pevný
a vzbudí úctu u jiných pro svou stabilitu.

2. Slovem zdokonaluje je míněno seznamuje a vede
k jeho poznání. To může člověk učinit u sebe, ale
také v užším nebo širším okruhu lidí. Když to činí
jen u sebe sama, může ho to obšťastňovat, protože
se to rovná nalezení pokladu. Když to činí v rodině,
zakládá štěstí v rodě, ale tu vzniká otázka, zda je
to možné, alespoň v dnešní době. V Číně to bylo
jistě jiné, protože otec byl pro všechny konečnou
autoritou. V našich krajinách jsou poměry takové,
o jakých mluví prorok, že "prorok není vážen ve
své vlasti . Kdo však seznamuje s tao a vede k jeho
poznání širší okruh lidí, ten může přispět k dobru
menší nebo větší části lidské společnosti. A protože
se musí počítat se zákonem odplaty, vede tato čin-
nost k tomu, že se člověk stane regionem menšího
nebo většího okruhu buď ve smyslu duchovním, nebo
fyzickém. Mluvím o takových cestách odplaty, jaké
jsou běžným způsobem nesledovatelné.

3. Protože duševní stavy a procesy jsou u všech lidí
v podstatě stejné, vede poznání sebe přes tao k po-
znání celého světa. Poznání sebe však musí být ze-
vrubné, protože některé duševní stavy jsou u jedince
výrazné a jiné nikoli; nevýrazné stavy u jednoho mo-
hou být výrazné u jiného. Proto musí být poznání
sebe zevrubné, tj. musí se týkat stavů rozvinutých
i potenciálních, které se pro odpor momentálních si-
tuací nemohou vyvinout tak, aby byly zjevné a pros-
tému vnímání evidentní.

up

55

Kdo v sobě zachová dostatek te, podobá se novo-
rozenci. Jedovatý hmyz a hadi jej nekouší, nedorá-
žejí naň líté šelmy, nedáví jej draví ptáci. Kosti má
měkké, svaly slabé, avšak ( tao) se drží pevně. Má
živototvornou schopnost, aniž zná spojení dvou po-
hlaví. Je velmi jemný. Křičí celý den, avšak jeho
hlas se nemění. Je pln souladu.1
Znalost souladu se nazývá stálostí. Znalost stálosti
se nazývá osvíceností. Obohacení života se nazývá
štěstím. Soustředění ducha do srdce se nazývá hou-
ževnatostí. Jestliže bytost plná sil stárne - pak to
nazýváme porušením tao. Kdo pozbývá tao, hyne
předčasně.2


1. To, co člověku umožňuje udržet před svýma
očima tao, je te. U člověka, který není vysoce
mravný, se pozorování dá jinými cestami, totiž za
světskými věcmi. Když je vědomí zaujato světskými
předměty, není schopno registrovat to, na čem ča-
roděj - obrazotvornost kreslí své obrazy, jevy smys-
lového světa. Ale vysoce rozvinuté te nevede pouze
k postřehu tao. Ctnosti se stávají působivou silou
bytosti a ovlivňují okolní svět stejně jako sugesce.
Vysoká mravnost, která káže neubližovat ani skutky
ani myslí ani city, odstraní nepřátelství, jemuž bý-
vají lidé vystaveni z okolí. A když ctnost neubližo-
vání učiní z člověka bytost úplně nevinnou, pak se
ti, kdo jsou vždycky jeho nepřáteli, stávají jeho přá-
teli.
Dostatek te však nevylučuje přítomnost rozumu,
ovšem nikoli živočišného. Proto nevinnost může být
v člověku spolu s moudrostí. Ale moudrost je vlastně
také předmětem zásluh (karmických). Proto moud-
rost s nevinností vedou k rozvoji lidské síly, zvané
tvůrčí. Moudrý a nevinný člověk tedy může být
velmi činný, a protože živě vnímá příčiny jednání
druhých, může svou činností přispívat k jejich dobru
i k dobru světa.

2. Soulad je kvalita blízká tao, kdežto nesoulad
je kvalita, která je na periferii sil a napětí, jejichž
ústředím je tao. Kdo zná zákony souladu, je blízek
tao a je proto osvícen. Soulad a osvícení jsou pod-
mínkou přítomnosti štěstí. Nesoulad, který je daleko
od tao, narušuje procesy, které tu jsou vždy, když
tu je tělo, a narušování znamená degeneraci, která
vede k zničení.
O soustředění ducha do srdce lze říci, že je ces-
tou nebo metodou k dosažení harmonie. Je to akt
praktické mystiky, cesta k dosažení nebeského pro-
žívání. Srdce je sídlem citů, které se soustředěním
rozvíjejí; jejich kvalitu určuje přidržování se ctností
a jím se zase pozvedá mysl nad svět, do oblasti
šťastného prožívání. Jen za předpokladu, že by se
člověk, který se soustřeďuje do srdce, držel myslí na
zemi s chtěním světského člověka, by nebeského pro-
žívání nedosáhl. Dospěl by však k posílení, které by
mu dalo optimismus, ale tím také nebezpečí ještě
hlubšího zapadnutí do světskosti a prokletí s ní spo-
jeného. V soustředění do srdce se tedy jedná o psy-
chický akt s přirozenými psychickými následky. Je
nezbytné doporučit, aby se ti, kdo se hodlají sou-
střeďovat do srdce, starali o to, aby jejich mysl byla
dobře nad svět povznesena. Jinak je čeká nejdříve
posílení světskosti a později ještě větší skepse a úpa-
dek do špatných duševních stavů. Je to jakoby cesta
do temnoty.

up

56

Ti, kteří hodně vědí, nemluví, kdo mluví, nemá vě-
dění. Kdo upouští od svých přání, zříká se vášní,
omezuje své snažení, osvobozuje své (myšlenky)
od zmatku, zmenšuje svou záři, svádí (své dojmy)
v jedno, ten představuje totožnost nejhlubšího. Nelze
se k němu přiblížit, aby ses mu připodobnil; nelze
se k němu přiblížit, abys jím opovrhoval; nelze
se k němu přiblížit, abys jej využitkoval; nelze se
k němu přiblížit, abys mu uškodil; nelze se k němu
přiblížit, abys jej povýšil; nelze se k němu přiblížit,
abys jej ponížil. Proto je vážen na zemi.


Pro povrchního člověka je mluva prostředkem
k osobnímu uplatnění. Snad to ani neví, ale mlu-
vením jen zastírá své přinejlepším průměrné, ponej-
více však podprůměrné schopnosti. A protože mlu-
vením na sebe strhává pozornost, dospívá k přesvěd-
čení, že je schopný. To je velmi subjektivní úsudek,
ale on svou situaci ani nechápe. Prostě mluvení mu
umožňuje živit se, a to za určitých okolností dokonce
i velmi dobře.
Ve druhé a dalších větách je výčet konkrét-
ních ctností. Potlačením přání se člověk stává spo-
kojeným. Potlačováním vášní nabývá objektivněj-
šího názoru na svět. Odstranění těkavosti a pře-
míry zájmů vede k zdrženlivosti ve věcech úsudku.
Považuje-li kdo sebe za obyčejného nebo průměr-
ného člověka, kterému nepřísluší žádné společenské
výsady, stává se lépe vidícím ve věcech spravedl-
nosti. Nenechat se provokovat dojmy vede ke klidu
a duševní rovnováze. To všechno dohromady vede
k duševnímu prohloubení, k realizaci ideálního stavu
mystika. Kromě toho se stává nezranitelným. Žádná
věc ho nepřivede z míry a on žije v klidu a míru
ve stálém kontaktu s tao. A když jeho ctnosti do-
zrají, čili stanou se jeho přirozenými vlastnostmi,
získá vážnost mezi lidmi.

up

57

Země je spravována spravedlností, válka je vedena
chytrostí. Opanování země se uskutečňuje nečin-
ností. Odkud to vše vím? Odtud: je-li v zemi mnoho
neužitečných věcí, lid chudne. Jestliže má lid mnoho
ostrých zbraní, vzrůstá v zemi nepokoj. Je-li mezi
lidem mnoho dovedných mistrů, množí se vzácné
předměty. Když bujejí zákony a rozkazy, zvětšuje se
počet zlodějů a lupičů.1
Moudrý člověk proto praví: nebudu-li zasahovat, lid
se bude sám měnit; budu-li klidný, lid sám se bude
spravovat; budu-li nečinný, lid sám zbohatne; jsem-li
prost vášní, lid se stane upřímným.2


1. Z morálního hlediska je chytrost vada. Nemělo
by se jí užívat jako metody v politice států. Vlády
by rovněž měly co nejméně zasahovat do způsobu ži-
vota svého lidu. To však téměř nikdo nechápe. Poli-
tikaření se stalo zaměstnáním spojeným s mocí a tím
i s příležitostmi k nabývání majetku, a proto na vliv-
ných politických místech musí převládat chytračení.
Chytračením si vlivné osoby zajišťují své postavení.
Z toho vznikají zásahy do života občanů a tím i kom-
plikace, které se někdy řeší potlačováním vůle lidu,
jindy zase expanzí navenek a - lid musí trpět.

2. K takovému chování je nezbytná vysoká mo-
rálka. Ta však lidem chybí. Vládci vyvíjejí úsilí smě-
řující navenek a to nikdy nemůže souviset s uvol-
ňováním, nýbrž naopak s potlačováním vůle lidu.
Podle vládnoucích lidí si žádný rozumný člověk ne-
může myslit, že by se stát nebo národ mohl spra-
vovat tím způsobem, že by se jeho pouta uvolňo-
vala. Vládnout podle nich přece znamená zasahovat,
usměrňovat, řídit a nikoli nezasahovat, neusměrňo-
vat, neřídit. A "rozumný člověk si neuvědomí, že
tímto názorem sebe nesmírně vyvyšuje a lid podce-
ňuje.
Říká se, že jsme proti lidem starověku a středo-
věku nesmírně pokročilí a civilizovaní. Máme však
stále diktatury, které třeba vládnou jinak než stře-
dověcí vladaři, ale opravdu jen minimálně odlišně.
Tíhu vlády pociťujeme tak, jako ji pociťovali lidé
dřívějších dob, jen viditelné neřesti tehdejších vlád
se v nynější době stávají méně zřejmé očím. A do-
konalejší komunikace dnešní doby nedovoluje ni-
komu, aby se někde na odlehlém místě zařídil podle
svého, protože taková místa v civilizovaných státech
nejsou. Proto by bylo lépe nemluvit o tom, že je dnes
lépe, než bylo ve středověku a dříve. Knuta má dnes
pouze jinou formu než tehdy.

up

58

Bude-li vláda klidná, lid se stane upřímným.
Jestliže vláda zasahuje, lid bude nešťastný. Ó ne-
štěstí! Je základ, na němž ulpívá štěstí. Ó štěstí!
V něm je zahrnuto neštěstí. Kdo zná jejich meze?
Nemají stálosti. Spravedlnost se znovu mění v chyt-
rost, dobro - v zlo. Člověk již dávno vězí v klamu.
Moudrý člověk je proto spravedlivý a druhému nic
nebere. Je nezištný a druhým neškodí. Je pravdivý
a nedělá nic špatného. Je jasný, netouží však po
záři.


Štěstí (blahobyt) jedněch se vždy vyvažuje utrpe-
ním a strádáním druhých. Takové však je společen-
ské zřízení. Přesto však je přece jen možné individu-
álně řešit nesnáze, do nichž nás dostává společnost.
Klíč je v tom, že člověk omezuje své potřeby. Ačkoli
se zdá, že se takový člověk svým počínáním noří
do strasti, přece právě strasti uniká. Potřeby, které
má běžný světský člověk, je možno značně reduko-
vat. Redukují-li se na minimum, je člověk prakticky
nedostižitelný utrpením. Tak se hranice štěstí a ne-
štěstí posouvají sem i tam a to dokazuje, že všechno,
čím může být člověk potěšen nebo postižen, je zcela
relativní.
Moudrý člověk zakládá své štěstí na dobrotě. Dob-
rota a moudrost však mudrci dávají určitý kvalitní
druh sebevědomí. Když ani toto sebevědomí nezne-
světí špatným jednáním, bude působit k blahu ostat-
ních. A to jsou vlastnosti, jimiž by se měli vyznačo-
vat vůdci (vládci) lidské společnosti.

up

59

K spravování země i k službě lidu je nejlépe zacho-
vávat zdrženlivost. Nechť se zdrženlivost stane hlavní
starostí. Nazývá se zdokonalováním te. Dokonalé te,
to je síla nad vším vítězící. Vševítězná síla je nevy-
čerpatelná. Nevyčerpatelná síla skýtá možnost ovlá-
dat zemi.1
Počátek, jímž je spravována země, je věčný a na-
zývá se hluboký a pevný kořen. Je to věčně jsoucí
tao.2


1. Mluví se o postoji státu k národu. Stát by měl
být opatrný a uvážlivý a chovat se k národu tak,
jako by hospodařil se svěřeným a nikoli vlastním
majetkem. Takový stát se stává bohatým a silným
a jeho obyvatelé mohou být spokojeni. Spokojeným
obyvatelům se dobře vládne a vládnoucí osoby se
mohou cítit bezpečné. Tak vzniká blaho ve státě.

2. Působení tao na zemi je stále zřetelné, ačkoli
dnes již pouze potenciální. Tato změna (v působení
tao) byla vyvolána rozvinutím intelektu a z toho ply-
noucí činnosti lidských bytostí. Intelekt totiž umož-
ňuje vytvářet osobitou karmu (třebas i pro celé lid-
stvo) a tím se do původního pořádku světa vnesou
nové osudy. Lidstvo tedy již není ovládáno tzv. sa-
močinnou karmou, která vede lidi světem jako velmi
přísná, ale na jejich dobro myslící matka, nýbrž kar-
mou osobitou. Její působení se podobá odbojným
vodám moře, na němž jsou plavci - lidé odkázáni
na svůj důvtip, sílu a dovednost. Tento druh karmy
lidi láká. Je však otázka, zda si lidé jejím zavede-
ním pomohli. Mají více moci ve svých rukou, ale
také jsou vystaveni větším, téměř vždy nepředvída-
telným nebezpečím. Ostatně tento druh karmy pů-
sobí v činnosti státu vůči národu. Zda jsou lidé dnes
na tom lépe než v pravěku, musí rozhodnout sami.
Připomínám jen, že méně pestrý zevnějšek bytostí
pravěku ještě nesvědčí o větší strasti, než mají lidé
dneška. Je to otázka svobody divochů proti sklení-
kovému pohodlí vězňů.

up

60

Spravování velké říše připomíná přípravu pokrmu
z drobných ryb. Přicházejí-li lidé na zemi tak, jak
to určuje cesta tao, pak duchové zemřelých nečiní
zázraky. Nejenže duchové zemřelých nebudou dělat
zázraky, ale přestanou dokonce škodit lidem. Nejen
duch nebude škodit lidem, ale ani moudrý člověk
nebude škodit lidem. Pokud oba nebudou přinášet
škodu, jejich te se spolu sloučí.


Podle Lao-c´ je spravování velké říše snadné. Ale
je třeba, aby se lidé řídili působením tao. Pak lidé
nejsou chtiví; za takových okolností působí v jejich
životě pouze čisté síly ducha, kdežto síly tzv. as-
trální se nemohou uplatňovat. Nemohou-li se tyto
síly v lidském životě uplatňovat, nevzniká nervo-
zita ani nerovnováha ani antagonismy. Lidé bu-
dou vnitřně harmoničtí a přístupní dobru, takže
i vlivy mudrců budou pociťovat příznivě. Pak as-
trální síly změní své působení na příznivé a s přispě-
ním mudrců tento vliv zesílí natolik, že lidé poznají
blažené stavy.
Dnešní lidstvo je vystaveno velmi intenzivnímu pů-
sobení nižších astrálních sil. Rozvoj elementárních
chtíčů zcitlivuje jejich nitro a to rezonuje ve shodě
s nimi, kdežto na vyšší vlivy přestalo být citlivé. Jak
by potom mohlo lidstvo dospět k blaženosti a štěstí?
Ostatně můžeme místo termínu astrální síly použít
termínu fyzikální síly a napětí. Prostor je jich vždy
plný, totiž sil a napětí dobrého i špatného. Když se
někdo naladí na působení zlých sil tím, že se drží
závisti, zloby a sobeckého zaujetí, vždy se otvírá
fyzikálním silám prostoru tohoto druhu a tyto síly
nejenže posilují jeho náladu, ale budí v něm nebo do
něho vnášejí i následky tohoto druhu zla - duševní
utrpení určitého druhu.
Je nutno držet se dobra. Kdo je naladěn přáním
všeho dobrého všem bytostem, otevře se fyzikálnímu
napětí dobré povahy a výsledkem toho bude, že se
v něm objeví dobré pocity. Musí jen v dobrém na-
ladění setrvat. Podle duševního stavu většiny lidí
je napětí prostoru převážně špatné a klade odpor
každé snaze být dobrý. Když je vliv tohoto napětí
překonán, dobré naladění a dobro se stanou setrvač-
nou silou. Tak se člověk ocitá v okruhu dobra nebo
zla.

up

61

Veliká říše - jsou řeky v dolním toku, uzel země,
samice země. Samice vždy klidností přemáhá samce,
i když svou klidností stojí níže (než samec). Veliká
říše proto poutá malé k sobě, že se staví až za po-
slední, a malá říše proto získává přízeň velké říše, že
stojí až za poslední. Získávají k sobě náklonnost buď
proto, že sebe hodnotí níže, anebo proto, že samy
jsou níže. Nechť velká říše si nežádá víc než to,
aby všichni byli stejně nakrmeni, malá říše nechť
si nežádá víc než to, aby sloužila lidem. Tehdy obě
dostanou, po čem prahnou. Veliký má být dole.


Takovéto vztahy mezi státy by byly ideální. Ob-
vykle tomu tak ovšem není a my budeme předpo-
kládat, že verš mluví symbolicky. V tom případě se
mudrc podobá velké říši, kdežto běžný člověk malé
říši. Mudrc je klidný a nemyslí si o sobě, že stojí
nad ostatními lidmi pro své ctnosti a poznání. Tím
vytváří most mezi sebou a ostatními lidmi. Tento
most je dobrý. Život mudrce nebude abstrahován
od reality světských lidí a světští lidé tím mohou
získat osvícení. Tyto duchovní hodnoty jsou velmi
užitečné. Když totiž mudrc zachová dovolené vztahy
k světu až do rozhodujícího okamžiku svého života,
tj. téměř do své smrti, bude jeho život naplněn, takže
touha po životě v něm zcela zanikne. A když světský
člověk dosáhne stykem s mudrcem osvícení, bude
zbaven kletby nesmyslného zatížení, které pochází
z jeho neutuchajícího zájmu o svět a věci, které jsou
užitečné jeho tělu. Získá také nové perspektivy, před
jeho očima se objeví potěšující výhledy. Jsou sice du-
chovní, ale v kritických momentech člověk poznává,
že věci duchovní povahy mohou být pro jeho život
mnohdy významnější než prostředky k pohodlnému
životu. V pohodlí má totiž zálibu pouze člověk nej-
elementárnější.

up

62

Tao - to je hluboký (základ) všech věcí. Je to po-
klad dobrých a záštita nedobrých lidí. Krásná slova
lze vyslovit veřejně, dobré chování lze šířit mezi
lidmi. Ale proč máme opouštět nedobré lidi? Proč
tedy vyvyšují vládce a jmenují jeho tři poradce?1
Pro vládce a jeho poradce je lépe, třeba mají dra-
hokamy a mohou jezdit na vozech, aby se pokojně
řídili tao.2
Proč si za dávných dob vážili tao? Lidé se tehdy
nepachtili za bohatstvím a zločiny se odpouštěly.
Proto bylo ( tao) na zemi velmi váženo.3


1. Když se člověk soustřeďováním (sebepozorová-
ním) propracovává až do centra své vlastní bytosti,
vždycky svým vědomím dospěje k tao. Pak zjišťuje,
že právě z tao vyvěrají nejvíce potěšující a harmo-
nizující prožitky. Dobří lidé si těchto prožitků ne-
smírně váží, kdežto lidé světští z působení tao čer-
pají pouze posilu a osvěžení - vládcové, kteří si vy-
nutili respekt, takže se zdají být ve vážnosti, nevy-
nikají zpravidla dobrotou. Lidé k nim tedy obracejí
pozornost jenom ze strachu nebo z nepoznávání sku-
tečnosti. Tedy neopouštějí je, jak by bylo správné,
kdežto nedobrých se straní, protože jejich lesk a moc
neoslňuje. To je neutěšený stav. Umožňuje vladařům
vládnout krutostí a jiným nedobrým lidem nikdo
nepodá ruku, která by je možná uvedla na dobrou
cestu. Tak jsou lidé trestáni neznalostí tao.

2. Vysoké postavení nevylučuje možnost řídit se
tao. Ale zpravidla tomu tak nebývá. Člověk bývá osl-
něn vlastním vlivem nebo mocí, a proto obrací svou
pozornost do světa ještě víc než běžný člověk. A to
je počátkem jeho zkázy. Smyslem života totiž je spět
k stále dokonalejšímu zvnitřnění, které je výsledkem
bolestných životních zkušeností, tedy vlastně kar-
mických zásluh. Vyšší postavení ve světě je téhož
původu. Kdyby ho člověk využil jako výhodnějších
okolností pro stupňující se zvnitřnění, velmi zna-
telně by pokročil na této nevyhnutelné cestě duchov-
ního a zkušenostního vývoje. Když se však, podní-
cen ještě nevykořeněnou světskostí, naduje pýchou,
pak se tao z jeho dosahu vzdálí a on bude muset
znovu opakovat bolestné životní zkušenosti za zhor-
šených podmínek. Neboť zrání k duchovní a zkuše-
nostní dokonalosti je podobné fyzickému stárnutí.
I když člověk má dosti životních zkušeností, aby se
vyhnul některým omylům v životě, jakých se do-
pouští mládí, přece s ním souvisejí nesnáze podobné
chorobám, které provázejí stáří. Člověk se s velikými
těžkostmi doplazí do oblasti záře tao, kde strasti
končí.

3. V daleké minulosti si lidé vážili míru a tím
vlastně i tao. S vývojem civilizace člověk stále více
otvíral oči pro fenomenální svět. Tím se mu z do-
hledu ztratilo tao a tím je vystaven novým a no-
vým strastem. Pokud si někdo myslí, že dnes je ži-
vot šťastnější, než byl dříve, mýlí se. Svámí Viveká-
nanda, který dobře poznal Západ, například řekl na
adresu Evroameričanů: "Život na Západě je jako ve-
selý smích, ale uvnitř je úpění. V Indii je zevnějšek
zanedbaný, ale uvnitř je radost. Proč? Protože In-
die je mnohem blíže tao než Západ. Radosti a strasti
Východu a Západu jsou tedy rozdílné.

up

63

Je nutno uskutečnit nečinnost, udržovat klid a vy-
chutnat, co postrádá chuti. Velké se skládá z nepa-
trných a mnohé - z malých věcí. Nenávist je nutno
oplácet dobrem.1
Překonání těžkého začíná u lehkého, uskutečnění
velkého díla začíná u malého, neboť obtížné dílo po-
vstává na světě z lehkých a veliké z malých věcí.
Mudrc proto nezačíná dílo velikou věcí a právě tím
vykoná veliké dílo. Kdo mnoho slibuje, nezasluhuje
důvěry. Kde je mnoho lehkých úkolů, je i mnoho těž-
kých. Moudrý člověk se tedy noří v těžkosti, a proto
je nezakouší.2


1. Když se bude nenávist oplácet dobrem, příval
zla ustane. Nenávist totiž neobstojí, když ten, kdo
je jí napadán, postupuje proti ní vlídností. V praxi
se to však těžko provádí. Je-li někdo napaden ne-
návistí, je podrážděn, protože si sebe váží. Mudrc
je však schopen reagovat odlišně, protože vše, co se
děje, byť i proti němu samému, je schopen považovat
pouze za dění; svou osobu, kterou považuje za pouhý
případ ve světě lidí, činí svým názorem nezranitel-
nou. Tím může paralyzovat zlo někdy v menším,
jindy ve větším měřítku.

2. Mudrc začíná být činný až potom, když si vše
řádně rozvážil. Uvažovat o postupu v jednání nebo
konání je "malá činnost a vede nutně k pomalému
postupu v začátku. Pak se ukazuje, že to je nejlepší
vstup k vykonání velkých činů a děl.
Prudký rozmach začátku je jako velký slib, který
někdy není, jindy nemůže být splněn. Vynořují se
nepředpokládané těžkosti, překážky a často i nepřá-
telství. Proto mudrc postupuje rozvážně. Z filozo-
fického hlediska každý pravý mudrc tlumí všechny
samovolné duševní rozněty a tím se vlastně noří do
kvazipesimismu, který ho chrání před katastrofic-
kými momenty v životě. Ostatně tento druh postoje
se doporučuje i při průzkumných akcích sebepozo-
rování. Pozorování, které se rovná soustřeďování, je
vlastně tlak na psychickou i fyzickou přirozenost, což
často vyvolává reakce mystické povahy. Je-li někdo
vznětlivý a nikoli vnitřně umírněný, pokládá tyto re-
akce za senzační děje, které mu jsou nové, a proto
potěšující. I kdyby toto chování nemělo žádné ná-
sledky v prožitkové oblasti, jistě člověka alespoň od-
vede z cesty sebepozorování a tedy sebezkoumání.
Tím je podepřena poučka o nezbytnosti kvazipe-
simismu. Mudrc takovým chováním získá v životě
nesmírnou odporovou sílu a snadno zdolává všechno,
pod čím se jiní hroutí. Kromě toho i v poznání
světa může pomocí této vlohy proniknout velmi hlu-
boko.

up

64

Co je klidné, lehko se zachová. Co dosud neuká-
zalo příznaky (své jsoucnosti), lehko se usměrní. Co
je slabé, lehko se rozdělí. Co je jemné, lehko se roz-
ptýlí. Konání je nutno počít u toho, co ještě není.
Zavádění pořádku je nutno počít tehdy, dokud ještě
není zmatek. I velký strom vyrůstá z malého, de-
setiposchoďová věž se počíná stavět z hrstky země,
cestování na tisíc li počíná jedním krokem.1
Kdo zasahuje, setká se s nezdarem. Kdo něco má,
ztratí. Moudrý člověk je proto nečinný a nesetká se
s nezdarem. Nic nemá, a proto nic neztrácí. Ti, kteří
se při svém konání honí za úspěchem, potkají se
s nezdarem. Kdo bedlivě dokončuje své dílo stejně,
jako je začal, bude vždy šťasten. Moudrý člověk je
proto prost vášní, necení si těžce dobývaných před-
mětů, učí se od těch, kteří nemají vědomostí, jde po
té cestě, po níž šli druzí. Řídí se přirozeností věcí
a neopovažuje se (svévolně) zasahovat.2


1. Tyto poučky se vztahují na to, že moudrost
nachází cestu k dobru tehdy, když bytost ještě
není zatížena vyvinutými nezásluhami. Tyto před-
poklady nacházíme v útlém mládí nebo u dospě-
lého člověka ve stavu vnitřní umírněnosti, kterou je
nezbytno dodržovat, aby se nerozvinuly nectnosti.
Když umírněnost brání nectnostem v rozvoji, může
se začít s výchovou k moudrosti. Sebepozorování je
za těchto okolností čisté, soustředění jemné a pružné
a vědomé pozorování sílí a stává se pronikavým. Tak
začíná člověk své dílo dříve, než bude zmaten přemí-
rou nekompromisních chtíčů. To je pomalé započetí
díla, které bude člověku požehnáním.

2. Světský člověk je pudově hnán k tomu, aby se
svými činy prosazoval jak v zaměstnání, tak i ve
společnosti. Svou zainteresovanost chápe jako část
oprávnění k vysokému sebeoceňování. Moudrý člo-
věk to však nevidí jako nejlepší světový názor. Ví,
že přílišná zainteresovanost způsobí veliké přilnutí
a člověka se pak velmi intenzivně dotýkají překážky
a neúspěchy; mudrc se jim vyhne prostě tím, že se
vyhne takovému zaujetí pro něco. Větší důraz se
klade na to, aby člověk začatá díla bedlivě dokon-
čoval. Dokončená díla vždy obšťastňují a - jestliže
se člověk vzdává i těchto obšťastnění, dosáhne zjas-
nění intelektu. Pak bude šťasten z hlubších důvodů
a pozná, že jenom zcela neosobní konání je prame-
nem vzniku neporušitelné duševní harmonie, která
má velice blízko k vzniku poznání.

up

65

Za dávných časů ten, kdo uměl sloužit tao, neo-
svěcoval lid, ale činil jej hloupým. Je těžko vládnout
lidu, který má mnoho vědomostí. Vládnout zemi za
pomoci vědomostí je zlé pro zemi, bez nich - je štěs-
tím země. Kdo zná tyto dvě věci, stává se příkladem
druhým. Znalost tohoto příkladu je znalost nejhlub-
šího te. Nejhlubší te je hluboko i daleko. Je proti-
kladné všem bytostem. Budeš-li se jím řídit, dosáh-
neš velikého štěstí.


Ti, kdo vládnou lidu a nemají vztah k tao, jsou
klidnější a spokojenější, když je lid zaostalý. Cho-
vají se tedy podobně jako mudrci, kteří také vidí
raději to, že lid není příliš emancipován. Jenže
ti, kdo nemají vztah k tao, v tom vidí zajiš-
tění své vlády, kdežto mudrci vědí, že nevzděla-
nost může mít velmi blízko k blahu lidu. Vzděla-
nost totiž nemusí mít nic společného s mravností.
Může učinit člověka nespokojenějším a ujasnit mu,
že by si mohl pomoci k touženému štěstí cestami,
o nichž státník - dobrý hospodář - ví, že naru-
šují hospodářskou rovnováhu nebo dokonce i sta-
bilitu státu. A neexistuje záruka, že vzdělanost ne-
povede k přímému útoku na tuto rovnováhu a sta-
bilitu. Proto mudrc obezřetně potlačuje vzdělanost
v tom smyslu, jak jí musíme rozumět jako vyvinuté
vloze lidu, a tím si zajišťuje možnost přispívat k jeho
blahu.
Je pravda, aniž to svému lidu některá vláda řekne,
že hospodářství státu je nesmírně citlivé na všechny
nadměrné požadavky lidu, i když někdy propaganda
říká, že spotřeba podněcuje výrobu. Národní hospo-
dářství je příliš složitý aparát, který musí reagovat
na každou disproporci, vznikající z požadavků lidu,
nesčetnými zásahy, které narušitele rovnováhy anu-
lují. Když toho není, začne se zvýšením požadavků
lidu hospodářství států narušovat, někdy bez vý-
hledu na návrat zničeného blahobytu.
Slýchali jsme různé revolucionáře tlumočit tzv. po-
žadavky lidu. Byli jsme jimi poučováni, že tyto po-
žadavky můžeme mít a že nejsou-li splněny, je to jen
proto, že kapitalismus se tomu staví na odpor, neboť
se snaží podržet majetek a tím i moc, vkládající na
bedra lidu neúnosná břemena. Pak jsme poznali, že
přemožením kapitalismu tato břemena z lidu nebyla
sňata, neboť hospodářství nebylo řízeno s ohledem
na blahobyt lidu. A když se pomyslí na zdokonalení
průmyslu, který je schopen v mnohem větší míře
splnit požadavky lidu na spotřebu, než tomu bylo
kdysi dříve, můžeme se zamyslit nad smyslem revo-
luce, která nás šálila řečmi, že naše požadavky jsou
oprávněné a splnitelné, ale že se tak neděje, protože
jsme ve spárech kapitalismu. A vzdělanost? - Není
vzdělanost jako vzdělanost. Má-li být kdo vzdělán
proto, aby lépe vnímal propagandu a rozhořel se pro
ni, pak je to mnohým způsobem špatná vzdělanost.
Dokonce horší než ta, která poskytne lidu sebevě-
domí stupňující životní požadavky. Nezapomínejme,
že potřeby jsou relativní a že jejich snižování přivede
člověka k spokojenosti, aniž bude zotročen.

up

66

Řeky a moře mohou vládnout nad rovinami, že do-
vedou stékat dolů. Proto vládnou nad rovinami.
Když si (moudrý člověk) přeje povznést se nad lid,
musí se stavět níže než druzí. Když si přeje dostat
se do čela lidí, musí se stavět za jinými do pozadí.
Proto není lidu na obtíž, třeba stojí výše než lid.
Ačkoli je v popředí, lid mu neubližuje. Lidé jej proto
radostně povyšují a neodvracejí se od něho. Nebo-
juje, a proto je nepřemožitelný na světě.


Moudrost, která vzchází z přítomnosti tao, staví
člověka nad lidi ostatní. Ale toho si mudrc nesmí
být vědom a pak z toho vyvozovat, že je to jeho
přednost. Když se tím řídí a je mravný, jak je to ne-
zbytné u toho, kdo je blízký tao, lidé jej mají rádi,
jestliže v nich nikdo záměrně neprobudí vášně nená-
visti. A mudrc působí k rozmnožení dobra.
Lidi je možno rozdělit do dvou kategorií: jedni jsou
prostí a druzí démoničtí. Prostí lidé lnou ve své
podstatě k dobru. Mudrc v nich tento potenciální
sklon rozvíjí, takže v nich vzniká k němu náklon-
nost. Démoniční lidé proti tomu vzplanou nenávistí
ihned, jakmile se mudrc jakožto nositel ctností do-
stane do jejich blízkosti. A tito lidé podněcují ostatní
k nenávisti vůči němu, takže mudrci byli často obětí
nenávisti a zloby. Někdy pramenila ze samé pod-
staty lidí démonických, někdy to byla nenávist lidí
dobrých, kteří se k ní prvními dali podnítit. - Ta-
kový je duchovní běh světa.
Lidé se neřídí rozumem, ale instinktem. Rozumu
používají pouze k zdůvodnění vlivu instinktu. Po
té stránce jsou těm, kdo usilují o rozvinutí ctností,
velice nebezpeční. Začne-li v nich získávat půdu in-
stinkt bytosti démonické, nechávají se podnítit až
k touze zničit aspiranta ctnostného života. Týž in-
stinkt je vede k tomu, aby se nechali svést frázemi
lidí, kteří se z nečestných důvodů chtějí vyšplhat do
čela lidské společnosti. Proto nelze čekat, že mudrc
bude prosazováním ctností uveden do čela lidské
společnosti. Ta je vedena propagandou lidí, kteří do-
vedou dobře operovat s frázemi, které znějí lákavě,
ale k dobrému nikdy nesměřují.

up

67

Všichni mluví o tom, že je mé tao veliké a nezmen-
šuje se. Kdyby se zmenšilo, stalo by se až za dlouhou
dobu malým. Nezmenšuje se, protože je veliké.1
Mám tři poklady, kterých si neobyčejně vážím:
první je lidumilnost, druhý šetrnost a třetí znamená,
že nesmím být v popředí druhých. Protože jsem lidu-
milný, mohu se stát hrdinou. Protože jsem šetrný,
mohu se stát štědrým. Protože nesmím být v popředí
druhých, mohu se stát důmyslným vůdcem.2
Kdo je statečný bez lidskosti, štědrý bez šetr-
nosti, kdo vpředu odstrkuje ty, kteří jsou vzadu -
ten umírá. Kdo vede válku z lidumilnosti, vítězí,
a obrana, kterou vede, je nepřekonatelná. Přiroze-
nost jej zachraňuje, lidumilnost jej ochraňuje.3


1. Duchovnost (tao) podléhá zrovna tak zákonu
o zachování energie jako každá jiná vloha. Proto du-
chovní člověk, který dosáhl podstatného výsledku
v úsilí o povznesení se k tao, může poněkud sestou-
pit z maximálního ozáření světlem tao, ale ztratit je
vůbec nemůže. Podstatný výsledek v úsilí o povzne-
sení se k tao znamená jeho úplnou realizaci; když jí
člověk dosáhne, musel by se stejně namáhat, když
by chtěl tao ztratit, jako se musel namáhat, když ho
chtěl dosáhnout. Domnívám se, že není a až dosud
nebylo ani jediného člověka, který by takové úsilí vy-
vinul až k úplnému výsledku opětného ztracení tao.
Stává se však, že někteří lidé, kteří k tao dospěli,
jdou kolísavě, tj. od zesílení k zeslabení tao, ale cel-
kově směřují k absorpci v tuto kvalitu.

2. Nemá-li hrdinství pečeť neosobních skutků, není
hrdinstvím, nýbrž velmi promyšleným úsilím vy-
hovět chtíči. Nepramení-li dávání darů z vlastního
omezování, je to okázalé zlodějství. Usiluje-li člověk
o to, aby se protlačil vpřed v lidské společnosti, je
zaslepen chtíčem a není veden moudrostí.

3. Lidé většinou nebojují proto, aby pomohli spra-
vedlnosti se uplatnit, ale proto, že je k tomu vede je-
jich povaha. Takoví lidé nikdy nejsou stateční s city
lidskosti. Naopak. Ať svou bojovnost provázejí jaký-
mikoliv hesly, vždycky sledují svůj vlastní prospěch.
Bojovnost je pouze způsob, kterým se chtějí uplat-
nit ve světě. - Málo je těch, kdo by svou štědrost
zakládali na vlastním omezování. Je-li někdo štědrý,
bývá to většinou proto, že se chce blýsknout svými
zdánlivě dobrými činy, ale podmínkou vždy bývá,
aby tím nebyla zatížena vlastní kapsa. - Každý nebo
téměř každý, kdo stojí vpředu, dává bedlivý pozor
na to, aby se někdo jiný nedostal na jeho místo.
Dokonce i velmi málo sobečtí lidé tak činí. - To je
morálka světa, který je proto vystaven strastem.
Když zhodnotíme morální podklady dvou válek,
jichž jsme pamětníky, je nám dost jasné, že "válku
z lidumilnosti , i když z veliké části rozhodoval
pud sebezáchovy (v tomto případě především snad
státní), vedly demokratické státy, i když státy dik-
tátorské mávaly před našima očima morálními dů-
vody, které je k válce vedly. Moudrost může nanej-
výš pochybovat, zda diktátorské režimy mají vůbec
někdy dobré morální důvody k válce. Jsou to vždy
režimy rozpínavé a špatnost, v níž se doslova utá-
pějí, jim pomáhá najít důvody, proč musí sahat ke
zbraním. Zatím má Lao-c´ pravdu, že "lidumilnost
demokracií vítězí, neboť zvítězila ve dvou předcho-
zích velkých válkách. Ale bude tomu tak vždycky,
když dále bude morálka lidu klesat tak, jak klesá?
Režimy, pokud moc přímo neuchvátily, jsou přece
z veliké míry vyjádřením morálky národů.

up

68

Moudrý vojevůdce nebývá výbojný. Dovedný vojín
nebývá zlostný. Kdo umí vítězit, nenapadá nepřítele.
Kdo umí vládnout lidem, sebe ponižuje. Toto nazý-
vám te, které se vyhýbá boji. To je síla v řízení lidí.
To znamená řídit se přirozeností a dávným počát-
kem ( tao).

Pravý ochránce lidu má vždycky oči otevřené, aby
viděl, kde vzniká nepřítel. A protože musí uvažovat
za lid, rozvažuje každý krok. Takový ochránce je po-
klad národa. A voják, když chce vítězit, musí být
také rozvážný. To všechno pak vede k zdrženlivosti
v boji. Za touto zdrženlivostí je vždycky síla, která
dovede vítězit, síla, která má povahu síly bohů. Proti
ní existuje síla bytostí nižších. Lidé, kteří jsou ovlá-
dáni touto silou, války vyhledávají. Za největšího
nepřítele pak považují lidi první kategorie. V širo-
kém měřítku vznikají z těchto protikladných povah
větší nebo i veliké války. Dvě války, které v nedávné
minulosti otřásaly světem, byly právě tohoto druhu.
Dnes pak panuje ve světě ze stejných příčin nepřá-
telství, které se označuje za válku studenou, protože
v ní nejsou činné zbraně.

up

69

Válečné umění hlásá: nesmím začít první, musím
čekat. Nesmím postupovat ani o palec, ale ustupuji
o loket. To se nazývá konáním v nečinnosti, úderem
bez úsilí. Pak nebude nepřátel a já se obejdu bez voj-
ska. Není větší neštěstí než podceňovat protivníka.

Podceňování protivníka škodí mému skrytému pro-
středku ( tao). Po srážce vítězí ti, kteří truchlí.
Každý bojovný člověk, ať státník, nebo prostý ob-
čan státu, bývá přesvědčen, že předzvěst vítězství
v boji je v jeho povaze, nepodložené uvážlivostí. Tak
vznikají války mezi státy a nepřátelství mezi lidmi.
Ale Lao-c´ má pravdu: protivník se nemá podceňo-
vat. Na podceňování protivníka doplatily národy,
státy i jednotlivci. Vedeni chtivostí vrhali se dobro-
družně do bojů. A nešťastné národy musely doplá-
cet na šílenství svých vůdců. Bylo by dobré, kdyby
národy mohly své vůdce kontrolovat a omezovat je
v jejich bláznovství.

up

70

Má slova lze snadno pochopit i snadno uskuteč-
nit. A přece je lidé nemohou pochopit a uskutečnit.
V slovech je počátek, v činech je to podstatné. Po-
kud je lidé neznají, neznají ani mne. Znají-li mne
málo, jsem vzácný. Moudrý člověk se proto podobá
tomu, kdo se odívá hrubým šatem, ale při sobě chová
jaspis.


Chápat připomínky moudrého znamená vyhnout
se neštěstí. Jenže lidé bývají v tak mocném zajetí
svých popudů, že si k nim žádná moudrá připomínka
neprorazí cestu. Kromě toho je nutné dobré připo-
mínky proměnit v činy. I v tom bývá nesnáz. Lidé
něco dobrého slýchají, ale jejich přirozenost je stejně
vede cestami jejich předurčení. Proto máme na světě
velmi mnoho moudrých a dobrých teorií a mnoho
zlých událostí. Opojeni mocí se diktátoři těmito te-
oriemi neřídí; nejvýše se v nich snaží najít slabiny
svých vynalezených protivníků. A tak přes existující
množství dobrých myšlenek je na světě zlo.
Velcí mudrci, kteří znají sílu myšlenky, psychic-
kého napětí a příkladu, se snaží uvést na svět dobro
tím, že svého dobrým duchem osvíceného vlastního
ducha sníží na úroveň lidí ostatních a pak, s nimi
ztotožněni, svolávají boží světlo na úroveň, na níž
právě jsou. Tím do jisté míry omezují zlo, které jako
mrak leží na lidstvu. Ale právě jen do jisté míry.
Rozhoduje vždy převaha napětí, která je vytvářena
kvantitativními vztahy. Bylo by proto dobré, kdyby
více lidí pracovalo jako mudrci. Cílevědomá práce
zmnohonásobí sílu jednotlivce; menšina takových
lidí by mohla mít absolutní úspěch. Mají však lidé
v sobě tolik dobroty, aby spravovali a namáhali se
jako mudrci, o nichž mluvím? Ostatně svět má málo
možností. Buď dobro, nebo zničení.

up

71

Kdo má vědění, ale činí dojem nevědoucího, je na
výši. Kdo činí bez vědomosti dojem vědoucího, je
nemocen. Kdo se zbavuje nemoci - není churav.
Moudrý člověk není churav, neboť se zbavuje ne-
moci. Proto není churav.


Je mnoho povídavých lidí. Ti, když se něco dovědí,
hned informují každého, s kým přijdou do styku. To
často budí dojem, že toho hodně vědí. Ve skutečnosti
však to jsou povídálkové, kteří přenášejí informace
různé ceny. To člověk, který má velké vědění, vů-
bec nedělá. Ostatně čas, který mluvkové upotřebí
na přenášení informací, vědoucí člověk potřeboval
k tomu, aby získal vědění. Jestliže zpočátku ze svých
poznatků tu a tam něco sdělí, hlubší vědění ho od
toho odvrátí. Přechod od sporadické sdílnosti k ne-
sdílnosti je dobou léčby. To již Lao-c´ považuje za
zdraví.
Ve světě se však vyskytují též mudrci, kteří se
ujímají úkolu, aby osvítili lid v menším nebo vět-
ším okruhu. To je jistě chvályhodné. Přesto však
to mudrce vede k poznání, které i je přiměje k ml-
čení, protože si lidé osvěcující poučky vyloží zcela
jinak, než měly být vyloženy. Vizme například ná-
boženství. Víme, že Ježíš připomínal, abychom milo-
vali nepřátele a všem odpouštěli, avšak praxe církve
byla zcela jiná. I za odchylné názory se lidé posílali
na smrt. S tím se ovšem setkáváme v každém učení
i doktrině. Když to mudrc zjistí, zmlkne, a když se
sdělí, pak jenom "od úst k uchu . To znamená, že si
pečlivě vybírá své učedníky.

up

72

Nebojí-li se lid mocných, přichází moc. Nedo-
týkejte se jeho obydlí, nepohrdejte jeho životem.
Kdo nepřezírá (lid), nebude přezírán (lidem). Proto
moudrý člověk, který zná sebe, sebe nevystavuje.
Miluje sebe a sebe nevyvyšuje. Zamítá samolibost
a dává přednost nevyvyšování.


Každá diktatura zatěžuje lid těžkými zásahy do
soukromého i společenského života. To způsobuje,
že se lid stává stále odvážnějším, neboť jeho život
se stává pro něho více a více bezcenným. A pro-
tože žádná diktatura nezná míry v útlaku, bývá po-
sléze svržena revolucí tu nekrvavou, tu krvavou. Je
to řetěz historických zkušeností, ale nikdo se z nich
nechce poučit. Proto jsou řeči o vlivu civilizace na
lidstvo jen nejapné fráze. Kdo má moc, stále si oso-
buje i moudrost. I když se v dnešní době nesta-
huje kůže ze živých lidí k potěšení diktátorů, mu-
čení jenom nabylo jiných forem. A proč se tyto věci
mohou dít? - Protože nejvyšším ideálem prostých
lidí je plné břicho a touha mstít se každému, kdo
podle jejich názoru způsobil, že břicho naplnit ne-
mohou.
Kdyby vlády tuto mstivost nepodporovaly, aby
tak posilovaly svou stabilitu, vznikla by vyhlídka
na zlepšení poměrů. Ale vladaři s diktátorskou mocí
nejsou lepší než lid. Proto utrpení zůstává a zůstane.
Existence diktátorů svědčí o tom, že středověk se
svou špatnou pověstí nebyl překonán. Jen falešné se-
bevědomí současných lidí, kteří sami sebe pokládají
za osvícené, ho nechalo zaniknout v jejich předsta-
vách.
V jakési buddhistické poučce se praví, že ten, kdo
miluje sebe, jiným neubližuje. Totéž říká i Lao-c´.
Souhlasí to se zákonem karmy. Jenom když vymizí
vzájemné ubližování, vzniknou podmínky k pokoj-
nému životu. Ubližováním se vyvolá odpor a touha
po pomstě a tak se roztáčí kolo zlého až do oka-
mžiku, kdy ubližování přestane. To právě lidé ne-
chápou. Slyšeli jsme, že budeme šťastni, až zničíme
protivníky. To vůbec není moudrá poučka. Je moti-
vována zlobou proti lidskému rodu, sebeúctou a tou-
hou po moci, která jiné deptá.

up

73

Kdo je chrabrý a výbojný - hyne, kdo je chrabrý
a nevýbojný - bude žít. Tyto dvě věci označují: jedna
užitek, druhá však škodu. Kdo zná příčiny nenávisti
k výbojným? I mudrc je v rozpacích, má-li to ob-
jasnit. Přirozené tao nebojuje, umí však vítězit. Ne-
mluví, umí však odpovídat. Přichází samo. Je klidné
a umí vládnout (věcmi). Síť přírody je řídká, nic
však nepropouští.


Kdo jde životem klidně, má velikou odvahu. Ta-
koví však chrabří lidé nebývají. Nemají-li přímo po-
cit naprosté převahy, útočí ze strachu. A když se
takto chovají dlouho, jsou útoční, i když mají pocit
převahy. Pak ovšem už nejsou chrabří, nýbrž hrubí.
Podle okolností se probíjejí životem s tím, aby se
utvrdili v pocitu bezpečnosti; ten ovšem nezískají,
ať se stanou vůdci lupičské tlupy, nebo vladaři státu.
A zatím, co bojují o upevnění pocitu své bezpeč-
nosti, narážejí na lidi ve svém okolí, kteří se jich
bojí a ze strachu je nenávidí. Jejich chrabrost je
tedy vede mnohým nebezpečím, které si sami vy-
volávají.
Aby člověk mohl jít životem klidně, musí být ne-
smírně chrabrý. Ale jeho odvaha musí pramenit
z přítomnosti tao v jeho vědomí. Tao jeho ducha sta-
bilizuje a dává mu pocit bezpečnosti, protože zpev-
ňuje jeho víru v osudové dobro a rozvíjí v něm ducha
předvídavosti. Kromě toho jeho vnitřní klid často
potlačí i nenávist těch, kdo ji v sobě nosí a snadno
ji obrátí i proti němu. Tao jako božství samo působí
k rozvoji jeho štěstí. To je zákon přírody a ten nelze
pozměnit žádným názorem, vyplývajícím z osobi-
tého přesvědčení.

up

74

Jestliže se lid smrti nebojí, proč mu smrtí vyhro-
žovat? Uchvátím a zničím toho, kdo nutí lidi bát se
smrti a pokládá toto jednání za zajímavé. Kdo se
odvažuje tak jednat?1
Vždy jest nositel smrti ( tao), který zabíjí. Ale když
jej někdo nahradí, znamená to, že nahradí velikého
mistra ( tao). Kdo místo velkého mistra rube (seke-
rou) - zraní si ruku.2


1. Zájem na tom, aby se lid bál smrti, má jen ten,
kdo mu chce neomezeně vládnout. Věří, že jen stra-
chem může takovou vládu získat a udržet, ale neuvě-
domuje si, že to může působit jen dočasně. Lid tím
ovšem trpí a zlo se rozpíná, i když se často zdá, že je
všechno v pořádku. Ostatně povrchní klid ve státě
diktatura předkládá světu jako důkaz, že je všechno
v pořádku. Ve skutečnosti je to jen démonická pro-
paganda, která má zastřít velké utrpení utajené pod
povrchem.

2. Lao-c´ ve shodě se všemi velkými mudrci ne-
chce zastupovat zákon, odvolávající lidi ze života.
Kdo se toho odvažuje, je vždy zatížen velikou vinou,
která přináší na svět zlo; v jeho záplavě mizí každá
stopa dobra. Lidé se však odvažují zastupovat bož-
ského soudce - zákon smrti. Proto je na světě zlo,
kterého se nikdo nemůže zbavit. Jen mudrci, kteří
ze sebe vymýtili každou stopu nepřátelského pociťo-
vání, se vyhnou zlu, pramenícímu ze zabíjení. Říká
se, že ten, kdo ze sebe vymýtil nepřátelství, potkává
se s přátelským cítěním i u dravých zvířat, u lvů,
tygrů atd. Kromě toho potlačováním sklonů ke zlu
(zabíjení) vzniká a rozvíjí se na světě dobro, které
je prospěšné každému.

up

75

Lid proto hladoví, že jsou příliš vysoké poplatky
a berně. Proto (lid) hladoví. Vládnouti nad lidem lze
proto těžko, že vláda je příliš činná. Proto se těžko
vládne. Lid proto snadno umírá, že příliš silně touží
po životě. Proto snadno umírá. Kdo svým životem
pohrdá, právě tím si vlastně život cení.


Vlády mají být zástupci lidu, jemuž vládnou. Ve
skutečnosti se však činí jeho pány. Činí, co je jim
libo, a lid musí nést břemena jejich hospodaření. Tak
tomu bylo kdysi a tak tomu je i dnes. I když dnes ne-
nesou pokročilejší národy břímě na nákladný život
panovníků, nesou je za jejich politiku. Ctižádostiví
vládci dneška vyhledávají národům nepřátele, proti
kterým je nutno zbrojit; nesmírně drahé zbraně pak
lid vysávají a vládci vyhledávající nepřátele tak uká-
její svou ctižádost.
Kdyby lidé nelpěli na životě tak bezmezně, jak
tomu právě je, sotva by mohli jejich zástupci (vlády)
činit to, co činí. Pro lpění na životě musí vyrá-
bět zbraně vraždící stále více lidí najednou a ještě
k tomu tyto zbraně velebit jako předměty své zá-
chrany. Tak se bezmezné lpění na životě lidem mstí
a jejich vládcům je tím dávána moc, která jim ne-
přísluší.

up

76

Člověk je při svém zrodu něžný a slabý, po smrti
však tvrdý a pevný. Všechny bytosti a rostliny jsou
při svém zrození něžné a slabé, při svém zániku však
tvrdé a pevné. Tvrdé a pevné je to, co zmírá, něžné
a slabé je to, co začíná žít. Mohutné vojsko proto ne-
vítězí a podobno silnému stromu (hyne). Silné a mo-
hutné nemá onu výsadu jako něžné a slabé.


Má-li být život na zemi zachován, musí být vzni-
kajícímu dána výsada rozvíjet se. A skutečně až
na výjimky je vznikající chráněno nejen vlastní vi-
talitou, nýbrž i dospělými. Lao-c´ tuto skutečnost
aplikuje na vojenskou moc. A fakta mu dávají za
pravdu. Když totiž armády vzrostou, zanikají, pro-
tože se buď samy rozkládají, nebo je národy neuživí.
A pokud to není zřejmé, vidíme, že války se končí,
což znamená, že armády, které měly státu podmanit
svět, dožily svůj život.
Je to vlastně otázka vnitřního procesu, procesu
zrání. Lidé se snad domnívají, že mají na armádu
vliv, protože ji sami vytvořili, ale jiné vlivy jsou pří-
činou, že se armáda rozpadne, když ji stát chce ještě
udržet.

up

77

Přirozené tao připomíná napjatý luk. Když jeho
vrchní díl klesá, dolní se zvedá. Odnímá, co pře-
bývá, odebrané však vrací tomu, kdo je potřebuje.
Přirozené tao odnímá bohatým a chudým vrací, co
jim bylo odebráno. Lidské tao však naopak. Bere
chudým a bohatým dává, co odebralo. Kdo může vrá-
tit druhým vše přebytečné? To mohou učinit jen ti,
kdo se řídí tao. Proto moudrý člověk koná a ne-
používá toho, co je uděláno, koná hrdinské činy,
sebe však neoslavuje. Je šlechetný proto, že je bez
vášní.


Tao, cosi jako nebeský zákon, je činitelem vyrovná-
vajícím. Může-li působit, pak vyprazdňuje to, co je
plné, a naplňuje to, co je prázdné. Nikoli ovšem mezi
bohatými a chudými, nýbrž ve smyslu nepřítomnosti
nebo přítomnosti božských kvalit v lidech. Násled-
kem tohoto působení bude ten, kdo má tyto kva-
lity, ochuzen, jestliže se nebude chovat jako chudý,
tj. ten, kdo je v sobě nemá. Proti tomu bude jimi
naplněn ten, kdo je v sobě nemá, ale sklání se před
nimi. Tak tomu je tedy v oblasti božských věcí. Ji-
nak je tomu u věcí lidských. - Kdo nemá podklady
k rozvoji učenosti, rozumu, majetku, ten bývá dále
ochuzován, kdežto ten, kdo je má, bývá ještě více
obohacen. Proto se božská spravedlnost liší od lid-
ské spravedlnosti.
Vykládám tento verš v jiném smyslu, než se zdá
mluvit text. Ale text není čistý překlad, nýbrž vý-
klad originálu. Kdyby tomu tak nebylo, nemluvilo
by se o tom, že ti, kdo se řídí tao, mohou druhým
vrátit vše přebytečné. Neboť pouze ti, kdo se řídí
tao, činí tak jako ono samo. A tao působí především
v duchovní oblasti. Vyrovnává napětí mezi kvali-
tami dobrého a zlého především v oblasti sklonů jed-
notlivce. Je-li jednotlivec dychtivý po kvalitách tao,
obdrží je jeho působením. Tyto kvality pak nejsou
pouze abstraktní. Kvalitou tao je například světlo
poznání, moudrosti, schopností chápat atd. Všechny
tyto vlastnosti člověka obohacují i zevně, protože
jsou nezbytné pro úspěch v životě.
Tao je tedy činitel duchovní. Ale duchovní činitele
to jsou, kdo dává pozemským tvorům štěstí nebo
utrpení. Neboť je-li někdo takřka sehnut pod tíhou
zatemnělosti a chtíčů, nebude nikdy šťasten. Kdo
zná tao, raduje se ze světla, které tao rozněcuje před
jeho očima, a toto světlo mu pak dává možnost do-
síci úspěchů v životě. To znamená: dobré jde ruku
v ruce s dobrým, zlé se zlým.

up

78

Voda je nejměkčí a nejslabší bytí na světě, v překo-
návání tvrdého a silného je však neporazitelná a není
jí na světě rovno.
Slabí vítězí nad silnými, měkké přemáhá tvrdé.
Všichni to vědí, ale lidé to nemohou uskutečnit.
Moudrý člověk proto praví: kdo vzal na sebe poní-
žení země - stává se panovníkem a kdo vzal neštěstí
země na sebe - stává se vládcem.
Pravdivá slova se podobají svému protikladu.


Chcete-li se stát vítězi nad světem, řiďte se radou
mudrců: sedněte si v naprostém klidu a meditujte
s ohledem na dokonalé potlačení každého duševního
citového vznětu. Pak budete jako voda - mírní, tiší
a pokojně uvažující o světě. Tím se vaše vědomí
a váš intelekt rozprostřou na široké oblasti pomy-
slného světa. A když v tomto stavu nepodlehnete
vzmáhajícímu se pocitu blaženosti, nýbrž vědomi si
svého dřívějšího stavu plného utrpení budete chtít
dále toto utrpení pociťovat, povede vás ona medi-
tace ke schopnosti svázat vůlí svět s jeho reflexivně
činnou myslí. To je dosažení duchovní vlády nad svě-
tem. Mírní, tiší a pokojně uvažující o všem budete
mít moc spoutávat mysl všech lidí světa. Tak mohou
slabí vítězit nad silnými. Když však již svět ovlád-
nou, nesmějí změnit své stanovisko, ale být dále
mírní, tiší a pokojně uvažující o světě; pak neupad-
nou opět do dřívějšího stavu, ale dosáhnou v něm
zpevnění a to je předpoklad pro vyzáření se do bož-
ských světů.
Vzít na sebe ponížení a neštěstí země je předpo-
kladem pro dosažení moci, která se sice v první fázi
jeví pouze duchovně, ale protože každý psychický
stav je svou kvalitou předchůdcem vyzáření život-
ních sil do stavu objektivně podobného, je tím sta-
novena kvalita cesty reinkarnacemi. Rušícími prvky
tu mohou být pouze ambice; když člověk jde touto
cestou s úmyslem dospět na tyto vysoké úrovně,
zpravidla padne, protože jeho rozeznávání bude na-
rušeno a bude volit něco jiného, než se domnívá, že
volí.

up

79

Po velkém pobouření zůstanou jeho následky. Klid
lze nazvat dobrem. Proto moudrý člověk skládá pří-
sahu, že nebude nikoho hanět. Dobří lidé dodržují
svou přísahu, ale nedobří ji porušují. Přirozené tao
nemá příbuzných, je vždy na staně dobrých.


Dobří lidé jsou vždycky klidní, tak jako nedobří
jsou neklidní. Tak dobro souvisí s klidem a zlo s ne-
klidem. Má-li však dobro dále sílit, musí je provázet
ctnostné jednání, myšlení a cítění. Je-li takto dobro
zkvalitňováno, začne je provázet síla. Tato síla na-
bývá božských forem, jestliže provázející je ctnost
neumdlí.
Síla prostoupená božskými kvalitami je v jistém
aspektu spravedlností. Proto pouze dobří a silní lidé
jsou spravedliví. Jsou jako tao, které v kosmickém
smyslu působí jako činitel, který nikdy nikomu ne-
straní nespravedlivě. Proti tomu zlí lidé se zdají být
silní, protože jsou zpravidla útoční. Po útoku však
následuje vyčerpání a nervózní rozechvění. Proto
síla zlo neprovází a nervózní rozechvění nedává ob-
jektivní úsudek; a tak zlý člověk bývá stranický a ne-
spravedlivý.

up

80

Je nutno učinit stát malým a lid řídkým. I když je
mnoho nástrojů, není třeba jich užívat. Je nutno za-
řídit (vše) tak, aby lid do konce svého života daleko
neputoval. I když jsou čluny a vozy, není třeba jich
používat. I když jsou ozbrojená vojska, není třeba je
vystavovat na odiv. Je nutno zařídit (vše) tak, aby
lid znova počal plésti uzly a užíval jich místo písma.
Je třeba učinit vše, aby jeho pokrm byl chutný, jeho
šat krásný, postavit mu klidné obydlí a učinit jeho
život veselým. Sousedící státy by na sebe pohlížely
z dálky, vzájemně by poslouchaly kokrhání kohoutů
a štěkot psů a národy by až do stáří a smrti nemusily
putovat z místa na místo.


Malé zalidnění má tu výhodu, že ctižádost jed-
notlivců nemůže vytvářet moc nebezpečnou pro
všeobecný mír a blaho. Tuto výhodu však civilizace
zcela odstranila. Přináší s sebou okázalé demon-
strace síly nebo i moci a lid je veden k přesvědčení,
že tato síla musí vést k rozmachu a k splnění jeho tu-
žeb; v podstatě se tak odstraňuje pokoj a mír. Lao-c´
proto připomíná, že je nutno vrátit se k primitiv-
ním podmínkám společenského života. Zdá se to být
ústupkem od pokroku, ale jistě to vede k šťastněj-
šímu společenskému životu. To pochopíme, když se
nenecháme oslnit zevním zdáním. Za lesklým povr-
chem, který vytvořil technický pokrok a civilizace,
je bída, jaká je zcela neznámá národům, které budí
zdání, že jsou zaostalé. Nesmíme totiž zapomínat,
že prostý lid zaostalého státu má ještě možnost těšit
se z drobností technicky nepokročilého života. Proti
tomu civilizovaný člověk s výjimkou několika malých
okamžiků spěchá ve dnech svého života jako štva-
nec, aby dostihl řadu termínů, rozhodujících o jeho
existenci.
Byly doby, kdy si lidé myslili, že až budou mít
rychlé dopravní prostředky a továrny chrlící ve vel-
kém množství výrobky k ukájení domnělých život-
ních potřeb, budou šťastni, protože budou zahrnuti
tím, co činí život pohodlným. Dnes máme mnoho
rychlých dopravních prostředků a výroba se jistě
mnohokrát znásobila. A lidem povolují nervy, dostá-
vají srdeční záhatě a nemají dost času, aby všechny
své povinnosti splnili. Zvyšují tedy rychlost cesto-
vání i výrobu a zdá se, že místo pohodlí zeje před
nimi propast šílenství rychlosti.
Jak tedy bude dál? - Víme, že se lidé nemohou vrá-
tit k primitivnímu životu, kdy neznali písmo a když
někdo chtěl někoho zabít, musel za ním běžet se ší-
pem v ruce. Tam už se lidé nemohou vrátit. Mohli
by však začít ctít primitivní život dávno zašlých dob
a tím zmírnit šílené představy o požehnání, pochá-
zejícím ze zvyšování rychlosti v cestování i výrobě.
Pak by jistě našli svůj pokrm sladký a dobrý, svůj
šat krásný a obydlí pohodlné a šťastné. Jinak se po-
ženou za chimérami s nemocemi a hladem, jejich údy
se budou lámat při neštěstích a jejich srdce nespo-
čine ani na okamžik v radosti.
Je tedy představa o požehnání civilizace a tech-
nického pokroku naprosto falešná. Tomu však lidé
nevěří. S výhledem do světa, který jim tyto dvě věci
přinesly, hlodají v jejich srdci srdcervoucí touhy,
které jim činí požehnání primitivního života ne-
pochopitelným. Proto budou putovat světem jako
tvorové prokletí osudovými klatbami s velmi pro-
blematickou vyhlídkou na to, že se jejich osud
zlepší. Neboť nemají-li štěstí v srdci, venku je ne-
najdou.

up

81

Pravdivá slova nejsou hezká. Krásná slova neza-
sluhují důvěry. Dobrý člověk není výřečný. Výřečný
nemůže být dobrým. Kdo zná, nedokazuje, kdo do-
kazuje, nezná.1
Moudrý člověk nic nehromadí. Vše činí pro lidi
a vše dává druhým. Nebeské tao přináší všem bytos-
tem užitek a neškodí jim. Tao moudrého člověka -
to je konání bez boje.2


1. Když vám někdo říká pravdu, může se vás do-
tknout. To mnozí lidé vědí, a proto vám mnohdy
říkají sladké lži. Tak tomu je v soukromém životě.
V životě veřejném, zejména ve státech, v jejichž
čele je diktatura, jsou lidé povinni buď sami vládu
chválit, nebo na ni neslyšet nic jiného než chválu,
ať jsou vedeni do bídy, nebo neštěstí, nebo války.
A protože lidé takovéhoto státu nemohou srovná-
vat fakta, o nichž jsou informováni, vznikají v tako-
vých státech jednak fanatikové, jednak lidé naprosto
umlčení. Tak lež, která v takovýchto státech začíná
sebechválou režimu, přináší později rozdělení lidu
na bezvýhradné přívržence režimu, kteří se nechali
podvést propagandou, a na lidi trpící, kteří se ničím
ohloupit nedali. A samozřejmě se všude naráží na
potěšující tvrzení, na chválu a jiné řeči, které mají
líčit vyhlídky do budoucnosti jako velmi optimis-
tické. Zatím však lid trpí a propadá se do bídy, aniž
se to smí dovědět.

2. Moudrost a osvícení vyplývají pouze z nesobec-
kosti. Proto moudrý člověk nezadržuje nic pro sebe
jako předměty vlastnictví. Udržuje mysl ve stavu
oproštění a dovoluje si spočinout na věcech pouze
zrakem, za nímž je mysl, rozlišující čin; jen tak si
udrží vnitřní volnost (svobodu). Kdo nedává pozor
na věci, vstupující do něho prostřednictvím vidění,
jistě k něčemu přilne. Tím ztratí nejprve kriterium,
které mu umožňuje udržet odstup ode všeho vidě-
ného, pak rozeznávání a posléze oproštění.
Netoužit po vlastnictví čehokoli ani na ničem
nelpět jako na předmětech vlastnictví vytváří stav,
který poskytuje druhým nejvíce možností. Tak jed-
nají mudrci a tak se také chovají nebesa. Lidé ne-
moudří myslí především na sebe, když myslí na pro-
spěch nebo zisk. Proto přivádějí na svět zlo. Chtějí
získávat pro sebe i na úkor jiných; když si tak po-
čínají téměř všichni lidé, blahobyt na světě nemůže
vzniknout. Tak je sobectví nectnost, kdežto nesobec-
tví ctnost. A jako nezřízený chtíč potlačuje rozvahu
a tím i jas intelektu, tak nelpění intelekt rozjasňuje
a vytváří předpoklady pro vznik šťastných pocitů.
Kromě toho nechtění podněcuje pouze k výkonům,
které nevyvolávají konflikty, a to je tao moudrého
člověka, který prací rozmnožuje harmonii.


[ no frames ]